Milena Dopitová vytváří od počátku 90. let instalace, objekty, videa, fotografie. Často je instalace složena, příznačně pro 90. léta, z vícera médií. Milena Dopitová je konceptuální umělkyně sociálního zaměření. Mimo jiné také aktivně reflektuje pozici ženy v současné společnosti a kultuře. Jako jediná umělkyně – žena, se stala v roce 1989 členkou skupiny Pondělí.
Ve své tvorbě zpracovává témata týkající se sociální identity. Zabývá se obecnými fenomény, se kterými se potkává každý z nás, ale které jsou často společensky tabuizované. Dospívání, stárnutí, smrt, nejistota, krutost nebo násilí prezentuje s osobním vkladem, ale zároveň nám je dovoluje pozorovat začleněné do širokých sociálních a společenských vztahů. Přestože poselství se týká nás všech, mají východiska tvorby velice osobní až intimní kořeny. Jde často o velmi autentické zážitky, které prožila třeba ve vlastní rodině.
V jednom z prvních děl Dvojčata: Já a moje sestra (1991) se dotýká otázky lidské identity. Fotografie hlav umělkyně a její sestry v koupacích čepicích je doplněna instalací stolů a dvou židlí, které jsou opletené. Následuje cyklus projektů, v nichž se, jak Dopitová říká, zabývá hygienou. Jsou to různé přístroje, které používáme k vylepšení našeho těla, ale které nejsou k životu nezbytně nutné. Tak vzniklo dílo červené Solárium (konstrukce obalená vlněnou látkou z roku 1992), Čtyři helmy (myslí se tím kadeřnické helmy – jde o konstrukce opět potažené tkaninou, tentokrát používanou v kadeřnictví, z roku 1994) nebo kachličkový objekt Následuj mě (1994), který je inspirován cvičením ve fitness centru.
Dopitovou fascinovalo, že některé tyto přístroje jsou spíše mučícími nástroji, kterým vydáváme všanc své tělo. Fenomén smrti je představen v díle Nepočítám se svou proměnou (1993). Impulzem pro toto dílo byl pro umělkyni silný zážitek klinické smrti její matky. Objekt potažený červenou vlnou představuje tunel, kterým prochází ti, kdo prožili klinickou smrt a na jehož konci se vidí světlo. Tunel je kombinován s prvky gynekologického křesla, které sugeruje představu zrození nového života – nového světla.
Se smrtí souvisí fotografický cyklus Stěna přání (už z roku 1995), v němž Dopitová fotografovala nohy mrtvol opatřených jmenovkami. Po roce 1999 do autorčiny tvorby proniklo velmi intenzivně video. Ke smrt se opět vztahuje video Oholit nalíčit (1999), v němž autorka zachycovala poslední „úpravu“ mrtvých lidí před pohřbem. Fascinovalo ji, jak se liší přání zesnulých na tuto poslední proceduru. S fenoménem neúprosně se blížícího stáří souvisí i multimediální instalace Sixtysomething (2003), kde na videu a fotografiích hledíme na umělkyni a její sestru proměněné rukou maskérky do podoby dvou žen po šedesátce, jež spolu prožívají všední den. Dílo je reakcí na současný kult mládí v naší společnosti. Kdo je starý a neumí se postarat o mladistvý vzhled, je odsunut na pokraj. Je zajímavé, že toto dílo se v USA setkalo s ostrým odmítnutím starších dam – jako by odkrytá realita vyvolala traumatický stav z hrozby, že pravá tvář pečlivě skrývaná pod maskou make-upů a kosmetických operací bude prozrazena.
V posledních dvou letech se dílo Dopitové oprošťuje od „těžkých“ témat jako zrození, stárnutí a smrt. Sama autorka říká, že se dostala do období, kdy, jak říká: „baví mě přinášet pozitivní energii, protože ta v dnešní společnosti chybí. Lidé potřebují dostávat úplně jiný druh injekcí. Nezajímá mě frustrace, to člověk vidí v televizi od rána do večera. Pozitivní vztah k životu je pro mě teď důležitý“.
Hravý je video projekt M.M.D. (2009), v němž použila jako protagonistu cvičky, zvané jarmilky, – jeden ze symbolů světa před sametovou revolucí. Zatím poslední prezentací tvorby Mileny Dopitové byla výstava v Brně s názvem Ještě chvíli se zdržím, která představila autorčinu tvorbu zhruba z posledních dvou let. Tyto nejnovější práce působí vyrovnaně – jakoby autorka nalezla vlastní rovnováhu a životní jistoty. I v těchto dílech, jak autorka říká, jde především o osobní výpověď a o interpretaci vlastního života, pocitů a emocí. Emotivnost, s níž Dopitová svět reflektuje, je ale v těchto dílech viditelná jen minimálně. Nastupuje zdrženlivý, neokázalý a na první pohled velmi prostý jazyk, jímž autorka prezentuje nadčasová a obecně platná témata jako jsou mezilidské vztahy, paměť, pomíjivost, krása a odpovědnost vůči základním lidským hodnotám.

Autor anotace
Ivona Raimanová