Tradiční pojetí práce znamená konec práce. Rozdíl mezi prací a prací je takový: někdo za práci dostane zaplaceno a jiný ne.

Odměna za to, že je člověk produktem vlastního štěstí. Odměna za to, že jsem uspokojen vlastním výkonem.

Všechno je v tom, co vás opravdu baví. Všechno, co děláte, je umění.

Všechno, co děláme, je podmíněno skupinovou činností. Všichni přirozeně inklinujeme k nějaké skupině. Chceme někam patřit a být platní. Ale každý jedinec paradoxně chce podvědomě svojí skupinu přesáhnout. Je v něm vždy něco navíc, nějaká nadhodnota. Jedinec je, nebo chce být, v určitý moment vždy o krok dál. Možná tuší nějaké vzdálené nebezpečí, a proto si přirozeně buduje obraný mechanismus. Jedinec je –

pozice plná předpokladů. V podstatě každý, na koho se podíváte na ulici nebo kdekoliv jinde, každý svým pohledem něco hledá. Hledá svého spotřebitele, kterého by si podmanil, a to jenom proto, aby ho pak mohl, přeženeme-li to, zničit. Domnívám se, že tak činíme jenom proto, abychom ničili a následně abychom mohli vytvářet něco dalšího, protože neustále je potřeba něco dělat. Co by člověk dělal, kdyby nemohl dělat nic? Nedělal by opravdu nic? A jak by to vypadalo?

,,Bez práce pro všechny se svět stane labilním orgánem. Jen když jsou všichni v práci, je možné držet společnost pohromadě a kontrolovat ji. Mladí muži bez práce se stali nejnebezpečnějším elementem moderních dějin.

Každá lidská tendence je reprodukční. Tendence – činná, způsob, činnost, činnost a to jakákoliv, hlavně činnost. Učiň tak, aby se to, co činíš, stalo!

Na jedné straně ulice postává čas a vy se mu snažíte potřást rukou. Vzpomněl jsem si, že jsem se dneska cestou do práce nějak minul s časem nebo jsem cestou do práce někoho potkal, a to je důvod, proč jsem přišel pozdě. V každém případě čas hraje důležitou roli ve struktuře pracovního výkonu. Udělej si čas. Kdy budeš mít čas? Neměl bys čas? Na druhé straně téže věty je ale jiná otázka: Neměl bys čas mi pomoct? Mění se něco?

Pohybujeme se v prostoru komplexních vztahů, kde se čas od času něco zamotá. Někdy se zdá, že se to zamotává poměrně často. Někdo říká: „To nic, to je jen permanentní, nikdy nekončící proces lidského jednání (konání), což samo o sobě někdy vede k neurčitostem.“

Chtěl bych dát najevo, že všechny myšlenky nemusí nutně znamenat totéž, ale když říkám, že všechny myšlenky nemusí nutně znamenat totéž, tak se ani tato má myšlenka neshoduje s myšlenkou, která je obsažena v úvodu textu. Tím říkám, že když myslím na určitou myšlenku, vyžaduji od ní, aby také aktivovala myšlení někoho jiného. Rád bych zdůraznil různé významy téhož.

Jako je tomu u většiny věcí, které mají vzestupnou tendenci, tak je tomu i u pracovního výkonu. Nebýt závislí, být nezávislý. Odpoutat se, ale jak a od koho? ,,Už dlouho se plácám na jednom místě, bylo by zapotřebí nějaké změny. Nebýt tam, ale být někde jinde. To všechno má dvojí význam.“

Potřeba vytěžit a dostat se za horizont vlastních možností, to je ono sdělení, na které bychom neměli zapomínat. Naše jednání má tendenci si reálné věci přirozeně idealizovat. Tak, aby se reálné situace co nejméně dotýkali našich životů.

Tím se na povrch dostávají otázky po smyslu samotné věci. Významem věcí je upozorňovat. Vždy existují věci, které budou ovlivňovat naše životy, a nemusí mít nic společného s naším bezprostředním okolím. Naše životy jsou navržené tak, abychom si kladli otázky, tak abychom stále získávali kontrolu nad někým nebo něčím dalším.

Jaké se nabízí řešení? Jaké jsou možnosti? Jakým způsobem se vymanit?

Lusknutím prstu říkám: ,,Probuď se, je načase.“

Odpovídám si: ,,Ano, opravdu, už se to zdálo jako věčnost.“

 

Aleš Čermák (*1983) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a svoji uměleckou tvorbu spojuje s filmovým, divadelním a literárním prostředím. Tato spolupráce mu přináší zajímavou konfrontaci  v otázce komunikace mezi divákem a umělcem. Autor se zajímá o souvztažnost těchto dvou stran, která se nachází v jedné rovině a navzájem se prolíná. Divák do určité věci vstupuje svým pohledem, citem a dotváří vlastní linku daného příběhu. Aleš Čermák si bude klást otázku o významu komunikace v současné společnosti a jazyka samotného. Autor je zakladatelem nezávislého nakladatelství Ausdruck Books a mezi jeho poslední projekty patří pětidílný work in progress projekt s názvem Občan a věc, který se opírá o téma vyloučeného člověka ve společnosti.