vernisáž

Boží srst

Kdosi dokázal v protektorátní tmě popatřit přízrak nahé existence. Nočního chodce, fantomatický stín; hvězdy tonoucí v inkoustových mracích, hvězdy připíchnuté anténami; souhvězdí jako neuronové spojnice; biografy promítající schizofrenní sny; na obzoru přeludné platónské těleso – libeňský plynojem – duše města, duše stroji stvořené bytosti. Ve zpětné perspektivě i přes svou tísnivost ustálený obraz! Ale jak se přeformátoval do dnešních dnů? Co lze rozpoznat na pozadí současného stmívání, když „sídliště nám zpoza dálnic na hvězdy svítí“?, ptá se z křižovatky Anděl, ze svého axis mundi, malíř Filip Horyna. Z bublajícího kotle světelného smogu stoupá narkotická vůně ingrediencí téhle instantní šlichty – multikin, obchodních center, hypoték, padlých existencí, novodobé oligarchie – šlichty pikantně kořeněné zářícími čísly jackpotů i proudy bajtů kyberválky. Tvoří lidské příběhy, byť vždy jedinečné, v spotřebním rámci šílený fraktál? „…igelit, letěl nad parkovištěm, byl vysoko… a jeho vír ho vynes výš, než normálně vidíš jeřáb anebo věžák… Lidl, Mainl, Tesco a to je všecko… na mapě města je to centimetr, já z toho kilometru znám už každej metr…“ Filip Horyna (1985) má smysl pro symptomy, pro mnohdy až pábitelské projevy obecnějších časoprostorových konstelací, nelne ovšem k didaktice kritického komentáře, nýbrž na výstavě s názvem Boží srst promlouvá prostě syrovými otisky.

Kurátor výstavy / Jaroslav Grodl