Dernisáž: Kometa

Koncepce: Edith Jeřábková, Dominika Hejtmánek, Nikola Ivanov, Jan Kolský, Junsheng Zhou

Architektka: Isabela Grosseová

Kurátorka: Edith Jeřábková

Výstava vzniká z nejisté diskuze o možnostech jiného vědomí, které by se mohlo uplatnit v současném přístupu k našemu životu. Respektive neklade si takto utopické cíle, ale zamýšlí se nad příspěvky „jiných kultur“ přesněji kontra-kultur, které zasáhly do společenského vědomí ve třech silných vlnách let šedesátých (hippie), sedmdesátých (punk) a devadesátých (rave). Výstava nestojí na žádném historickém záběru jakým byl projekt “The Whole Earth. California and the Disappearance of the Outside” editorů Diedricha Diederichsena a Anselma Frankeho, ale jejich diskurz a katalog byl jedním z našich zdrojů. Katalog soustředil do jednoho místa diskuzi točící se kolem katalogů Stewarta Branda – rozbor a kritiku holistických pohledů na naši existenci na modré planetě a především podrobil kritice pozitivní víru v možnost svobodné existence v rámci komunity kalifornské alternativní kultury 60. let, jejíž ideologie právě svou alternativní podstatou a vstřebána vládnoucím systémem měla a má výrazně negativní důsledky v neoliberalismu a digitálním kapitalismu. Zdá se tedy, že ač některé teorie a společenské jevy zde existují vnímatelně již století, je jim však určeno stále se vracet. Používáme tedy metaforu komety jako navracejícího se elementu, který, přestože je tentýž, se nachází ve stále změněném stavu. Její jádro a chvost jsou předobrazy pro vývoj události, směru a jevu pouze v nejvyšší obecnosti.

V tomto smyslu se zdá, že se nově vracíme ke vztahu virtuálního a reálného, se zkušeností, kterou pojem reality prodělal v moderní a postmoderní společnosti a na základě první hromadné zkušenosti s virtualitou, která proběhla možná trochu jinak, než předpovídala sci-fi literatura a film. Ani jsme se nemuseli fyzicky napojit do žádné počítačové hry a virtuální simulace (i když svým způsobem jistě napojeni jsme) a přesto jsme zažili a zažíváme virtualitu dnešního ekonomického monstra a s ním spojených válečných konfliktů s důsledky, které v tom, co zbylo z reality, pociťujeme. Proto Bruno Latour stojí u dalšího z pokusů změnit způsoby politické reprezentace a zachránit ono politické v nesourodé společnosti pomocí tzv. Dinkpolitiky, pokusu, který dále prodlužují spekulativní materialisté tím, že se snaží připoutat pozornost na zdroje, které vyvstanou při “jiném” pohledu na materii a věci, které nás spojují a rozdělují. Tento spekulativní obrat kontinentální materialistické a realistické teorie a filozofie má vystřídat dominantní lingvistický obrat zatuchlého kantovského korelacionismu, v němž bez lidského poznání není bytí a má vyřadit subjekt z jeho domněle dominantního postavení v planetárním systému. Jakkoliv jsou tyto “materii oživující” myšlenky lákavé, zvláště pak pro umělce přicházející po období, kdy selhala dematerializační obrana umění proti trhu a kde je problém ega stále přítomnou kapitolou, je třeba se ptát, zda některé ideje, například vitálních materialistů jako je teorie Jane Benettové o přiznání aktivní role nehumánním silám v politických a společenských procesech, nepodléhají podobnému narcisismu jako alternativní “ideologie” “nových komunalistů” šedesátých let (New Communalists jak je nazývá Fred Turner). Benettové představa sdílené materiality všech věcí, která minimalizuje rozdíly mezi subjekty a objekty a narovnává tak vztahy díky tomu, že objekt usiluje o zachování sítě, jíž je nedílnou součástí, zní docela blízce kyberutopistickým vizím svobodné internetové kultury. Jak však tato holistická představa nabyde svého holismu, aby neskončila jako parciální alternativa, která se stane svou vlastní imaginací? Stejně zajímavé je sledovat výstup postinternetových objektů ven ze sítě “zpátky do reality” nebo alespoň do třetího rozměru. Proč, když mnozí tvrdí, že kvantová fyzika je jen dnem našeho poznání, které by “mohlo” vystoupat do 14 dimenzí? Přes veškerá selhání kontrakultur – kdo, kromě “nepřítele”, byl úspěšnější? Přes veškeré díry v pokusech hledět na svět jako na celek je nakonec nevyhnutelné jednat globálně a možná je také nevyhnutelné zrušit staré polarity levice a pravice, východu a západu, přírody a technologie, těla a ducha, subjektu a objektu, které se nicméně prozatím stále hlásí o slovo. Proto nás zajímají jiné formy vidění nebo vnímání světa ať už psychedelické, kyberpunkové, kybertariánské, spekulativně materialistické a síly, které v nich působí jako jsou čímkoliv změněné stavy vědomí, erotika fetiše, vůle hmoty, technologické podvědomí ad.

Zajímavou vlastností psychelelie, jak uvádí Lars Bang Larsen respektive Dexter Bang Sinister, je, že existuje jakoby “bez substance”, opředena historkami, vzpomínáním a věcmi kolem ní. Je těžce uchopitelná a funguje v přítomnosti, ale je schopna se zjevit jako totální a jako absolutno – jako diamant zavěšený z kosmického vánočního stromku (Nabokov, Bend Sinister). Psychedelická revoluce umožnila život jako trip, koncert, happening – jmenujme alespoň pár z jejích kulturních úspěchů. Bez pochyby takovéto chování bylo od té doby prodáno a využito, ale přitom v ní stále zůstává něco subverzivního. Drogová kultura šedesátých let nepřišla jen s vlastním vzhledem, zvukem a estetikou, s formami, které nám připomínají radikalitu a svobodu. Psychedelie má svůj život po životě „… a je těžké zbavit se dojmu, že něco zůstává nevysvětleno, že principiální podivnost psychedelie může být znovu vnímána jako produktivní. Psychedelické umění bylo vytvořeno těmi a pro ty, kteří se nepřizpůsobují, kteří nezůstávají v klidu: high, na tripu, nebo ‘de skoeve’ v dánském slangu, pohybujícími se na šikmé ploše, nestejnými; v podstatě těmi a pro ty, kteří opustili to, co my považujeme za normální představu.“ (Dexter Bang Sinister, Black & White Psychedelia, in: Stuart Bailey, Angie Keefer, David Reinfurt (ed), Bulletins of the Serving Library #4, Sternberg Press, 2012, s. 7.)

Zdá se, že se toto století loučí s Descartesem, Newtonem, Kantem a začíná nostalgicky vzpomínat na třetí dimenzi a gravitaci, která je však zatím naší každodenní realitou. Bruno Latour ve své přednášce o antropocénu zmiňuje snímek Gravity Alfonse Cuaróna – film přináší efektní svědectví o tom, že pro člověka již neexistuje vnější prostor, vesmír, a že myšlenka úniku vede zpět na Zem. Anselm Franke tuto situaci popisuje jako zmizení vnějšku a ztrátu horizontu na základě slov astronauta R. Schweickarta: “Žádné rámce, žádné hranice”. Latour navrhuje kompletně přestavět naše uvažování o oblasti lidství a sociálna a začít přemýšlet o všech obyvatelích planety jako o Pozemšťanech. Z perspektivity začátku sedmdesátých let podobnou situaci však J. G. Ballard popsal takto: Elektronické pomůcky, specificky domácí počítače, pomůžou vnitřní migraci, vystoupení z reality. Realitou už nikdy nebudou vzdálené věci vně, ale věci uvnitř vlastní hlavy.

Koncepce výstavy se začala utvářet v rámci diskuzí na workshopu se studenty FAMU, a dále se formovala při setkáních se všemi umělci v době před výstavou a během jejích příprav a v rámci diskuze s pozvanými hosty, zaměřené na jiné stavy vědomí, která se uskutečnila dne 22. 9. 2014 ve Futuře.

Edith Jeřábková

—
Výstava potrvá do: 4. 1. 2015

FUTURA
Holečkova 49, Praha 5
150 00

Otevřeno: středa-neděle 11-18
vstup zdarma

Projekt vznikl za podpory FAMU a společnosti VRUNION
http://www.vrunion.com/