Hyojun Hyun (1983) je typickým představitelem výrazné skupiny umělců své generace. Skupiny, pro kterou je charakteristický životní styl nomádství po aktuálních uměleckých centrech, kdy studium v zahraničí následují přesuny do měst, ve kterých se kumuluje tvůrčí energie a z denní reality vytrhávající zahraniční rezidence. Hyojunova malířská tvorba je (ač necíleně) poměrně netypicky přímou součástí autorovy neustávající migrace za inspirací. Ve svých obrazech se zabývá zachycením už zastřených kousků minulosti, které nachází převážně v "brownfieldech", tedy v částech měst, které už jsou samy o sobě dočasně pozapomenuty. Je až podivuhodné, že vizuální přitažlivost oprýskaných zdí, zrezlých vrat, posprejované omítky a strhaných plakátů, byla shodně neodolatelná i pro českou kultovní uměleckou osobnost – pro Vladimíra Boudníka. Boudník totiž svou inspiraci většinou nacházel v okolí fabriky ČKD Vysočany, tedy v přímé blízkosti Studia Prám, kam se Hyojun zřejmě naprosto intuitivně na měsíc přesunul tvořit.

Oproti možnému očekávání nejsou olejomalby Hyojuna Hyuna jednoduchou expresivně strukturální zprávou z neutěšených zákoutí měst. Naopak jsou citlivým záznamem s často šednoucí světelnou atmosférou a perfektně řemeslně zvládnutým malířským přístupem. Struktura zde není zjednodušeným a jediným obsahem, ale jakousi matricí, v jejichž prohlubních a na jejichž výčnělcích se zachytily zbytky kolem probíhajících lidských životů, které už jen odkazují k čemusi krásnému a užitečnému.

Sám časový vývoj Hyojunovy práce jako by zobrazoval mizející paměť – původně obvyklé hyperrealisticky pojaté prvky strhaných plakátů i reálií obklopujících zdi postupně mizí a obrazům z poslední doby čím dál víc dominuje abstraktní mázdra. Toto mizení však neznamená, že by autor zapomínal to důležité. Práce vytvořené pro výstavu v Galerii Prám mohou být důkazem, že se jeho vlastní paměť intuitivně vrací v čase, ke svému jádru. Nejenže se v jeho obrazech stále více zpřítomňuje určitá asijská "dokonavost", tedy pro asijské umělce typické absolutní naplnění tvůrčí metody, ale dokonce intuitivně sahá po materiálech, které odkazují k asijské tradici. Velkorysé využití papiermâché nemůže svými prosvítajícími liniemi nepřipomenout rýžový papír a porcelán nebo dokonce tradici budhistických rituálních masek.

V současném diskurzu o důležitosti geografického a kulturního původu artefaktů je tvorba Hyojuna Hyuna přínosnou malířskou zprávou o zpochybňované kosmopolitnosti a nedocenitelným záznamem vizuality mizející pod gentrifikačními procesy měst.

kurátorka: Šárka Koudelová