Lukáš Jasanský a Martin Polák jsou už dnes stálicemi české konceptuálně orientované fotografie, v loňském roce se stali laureáty ceny od Adrieny Šimotové pro umělce nad 35 let, kterou před týdnem sami předali Václavu Stratilovi. V Praze se však Jasanský a Polák představují samostatnou výstavou až po dlouhých šesti letech. Jejich nový cyklus "Barevná fotografie" (který uvedli již v září v Galerii Blansko) jakoby se vracel k raným cykům Na bílém papíře či Abstrakce a jejich tázání po významu absurdních kombinací předmětů, ovšem v daleko usedlejší a vyváženější rovině. Zatímco pro autory neobvyklá "barevnost" fotografií je záměrně posunuta do škál hnědé či modré, většina snímků se kompozičně blíží ikonografické prostotě malířského zátiší, které v doslovném fotografickém podání dostávají zvláštní absurditu, ale vzbuzují také o to silnější otázky po příbězích (či fantaziích) za nimi ukrytými. Snímek keramického džbánu je možná poctou řemeslným fotografům 70. let, za zmínku stojí i vůbec první pokus autorů o akt, dříve královský žánr každého ambiciózního fotoamatéra. Hustě pokrytý prostor Galerie Jelení (po jedné fotografii najdeme i na schodech do sklepa a na toaletě) dokazuje, že Jasanský s Polákem se svojí tvorbou pořád dobře baví, aby přitom pevně ovládali svoji hlavní zbraň: jemně ironickou neprůhlednost a nepředvídatelnost.

Kurátorka Edith Jeřábková sestavila pro nově otevřenou galerii Svit na pražském Smíchově nečekanou expozici: rekonstrukci dnes již zapomenuté a přitom kultovní polooficiální výstavy Martina Johna, Jiřího Kovandy a Vladimíra Skrepla v Malé výstavní síni v Liberci v roce 1988. Zatímco většina děl všech tří autorů se může i po letech překvapivě dotýkat současného neominimalismu s náznaky glamouru a dekadence, dobová dokumentace včetně snímků z o rok dřívější bohémsky pojaté vernisáže na Opatově nás naopak neomylně uvádí do časů, kdy na skomírající socialismus útočili z jedné strany chartisté a z druhé Laura a její tygři.