Představte si, že nemůžete usnout. Ležíte v posteli a jakási vnitřní síla, jíž nedokážete poručit, vás udržuje vzhůru. Jste hodně unavení, ale nemůžete než civět do stropu a čekat, jestli vás únava přemůže... Zatím se nezdá, že by se to mělo stát... A čas si krutě přisadí. Zpomalí a dá poznat, že trvá... vlastně celou věčnost.
Matěj Smetana (*1980) vytvořil sérii čtyř krátkých animovaných příběhů, v nichž osamění, únava a bezcílnost hlavního hrdiny ústí v malé „akce“. Ty ne náhodou připomínají umělecké činy, avšak jsou to spíše úkony, ke kterým někdy dospějeme skrze tíživý duševní stav – ventily bez zjevného terapeutického účinu.
Unavená radost je určitě tím nejsmutnějším, co kdy Smetana vytvořil. Je pozoruhodné, že zvoleným médiem, barevnými plastelínami, tento emocionální dopad ještě prohloubil. Ke Smetanově postoji ovšem patří, že i tíživé stavy vylíčí s laskavostí. A když jedinou postavu – svého univerzálního chlapíka – nechá za nočního bdění žonglovat pingpongovým míčkem na sloupci vlastní moči, dává rovněž důvod k smíchu.
Autor o Unavené radosti tvrdí, že si jí chtěl odpočinout od konceptuálních realizací z poslední doby. Jeho novým filmům skutečně dominuje citová naléhavost. Přesto i za ní lze zahlédnout „známého“ Smetanu i s jedním z leitmotivů jeho tvorby: vyvoláváním či popisy procesů, při kterých vzniká „Něco“ jako umělecké dílo, ale kdy důraz je kladen hlavně právě na tato vyvolání či popisy, která prostor mezi „Něčím“ a uměním přemostí. Sekvence Unavené radosti tak připomenou například jednu jeho práci z doby, kdy ještě nepatřil k jedněm z nejvyhledávanějších umělců své generace: komiksy pojednávající o „uměleckých dílech“ vzniknuvších mimochodem při jaderném holokaustu.

V minulosti jsme si u Akademie výtvarných umění zvykli na diplomantské přehlídky ve Veletržním paláci. Letos za nimi musíme do Karlín Hall. Pro AVU to znamenalo rozloučit se s návštěvníky, kteří do NG zamířili kvůli úplně jiným potěšením a čerství absolventi se jim tak nějak připletli do cesty. Pro mladé umělce určitě není k zahození připlést se do cesty.
Na druhé straně v rozlehlé karlínské hale konečně mohou ukázat, co v nich je. V bývalé továrně, zavedené jako výstavní prostor předchozími ročníky Prague Biennial, je dost místa pro každého. Diplomantům to prospívá na „těle“ i na „duchu“.
Díky vydařené, velkorysé instalaci je patrnější, s jakými druhy, rody, čeleděmi, řády, třídami a kmeny umělců máme co do činění. Nikterak nepřekvapí, že u většiny z mladých umělců poznáme, z jakého ateliéru či přinejmenším duchovního milieu odcházejí. V tomto škola plní jeden ze svých paradoxních úkolů – předává zkušenosti. Diplomant je zčásti replikantem.
Trochu zamrzí, že na výstavě nezahlédnete nové scenérie, ke kterým by bylo možné upínat další naděje. Ale to jsou příliš velká očekávání. Užšímu okruhu návštěvníků malých galerií se totiž výraznější či průbojnější osobnosti představili ještě než uzavřeli studia. Diplomantská výstava AVU je každopádně velmi dobře připraveným obrazem nejstarší umělecké akademie a nejmladší generace jejích absolventů. Školy s tradicí, o kterou sama někdy zakopává, ale se velkou gravitační silou pro nadané osobnosti. V každém ročníku jich nemůže být mnoho, u kterých škola nadání rozvinula v slibný umělecký názor. Domnívám se, že letos jimi jsou Erik Sikora, Lucie Sceránková nebo Dana Sahánková. Avšak přehlídky diplomantů jsou tu od toho, aby se návštěvník mohl naposledy setkat s pracemi mladých umělců bez selekce prováděné kurátory, galeristy a kritiky umění! A to považuji za jeden z hlavních důvodů, proč zamířit do Karlín Hall.

Kdo zná Dominika Langa, asi v instalaci Stěna snadno pozná jeho „rukopis“. Uplatnil v ní většinu svých témat a postupů: architektonická řešení v instalaci, práci s ready-made (zejména s nábytkem) a upozorňování na galerijní instituci jako soubor pravidel, podle kterých se řídí, co a jak se v ní děje. Stěna je součástí výstav ke stému výročí existence brněnského Domu umění. Zaměřena je ale pouze na prostor G99, ve kterém od roku 1999 probíhají menší krátkodobé výstavy současných umělců.
Dům umění je institucí typu „kunsthalle“ a tak nemá vlastní sbírky. Kovovou konstrukcí se zavěšenými díly a jejich fragmenty Lang vytváří fiktivní depozitář G99, reprezentující jak zdejší výstavy z let 1999-2010, tak jednotlivé osobnosti, které prostorem prošli coby vystavující. Díla si ale není možné volně prohlížet, to konstrukce a zavěšení děl neumožňuje, jsou tu především jako doklady konkrétní minulosti a zároveň surovina pro Langovu vlastní architektonickou „sochu“. Do druhého sálu galerie autor přenesl pracovnu kurátora, především horu kancelářských skříní a stolků, jejichž stáří často přesahuje věk umělců, jimž se z tohoto nábytku pořádají výstavy. Návštěvníky může šokovat, jak je možné, že všechny ty krásné výstavy vznikají v tak odpudivém prostředí.
Langova expozice je velmi didaktická a nenechává nás na pochybách, že v ní jde o hlavně o to, jak vyprávět o instituci. V jeho tvorbě proto zaujímá specifické postavení, protože se v podstatě jedná o „užité umění“.

Vytváření droboučkých kreseb patří k zamilovaným domácím pracím brněnského umělce Václava Stratila (*1950). Avšak byl by to jiný Stratil, kdyby mu něco bylo pouze volnočasovou aktivitou. U miniatur prozkoumává jak obsahové a výtvarné možnosti, tak potenciál jejich uplatnění v kontextu současného umění. Při plném vědomí pohybu po okraji sféry „umění“, střádá kresby velmi odlišné intenzity, a s demonstrativní svobodou mixuje obrázky všedních věcí, portréty a surreálné výjevy. Jeho pracovní metodou je být plně účasten tvůrčího procesu a nechat se vést asociacemi. Od jednoho námětu se mu odlupuje další, inspirací mohou být i nepravidelné tvary ústřižků papíru. 
Výstava Mini je jednou z možných kombinací ze stovek kreseb, z nichž nejmenší mají centimentr na centimetr a delší strany těch největších krapet přes centimetrů deset. Podobala by se výstavě dětí, kdyby se v mnoha kresbách nezaleskla autorova mnohaletá kreslířská zkušenost. Stratil se neobává být roztomilý a infantilní, bere to jako abecedu, které každý rozumí a snadno pak najde cestu k lyrice i sebeironii senilního starce, který se na stará kolena vrátil tam, kde jako malý Vašík začínal, k opravdu humornému nadhledu nad uměním a drobným erotickým provokacím. Stratil zůstal sexy i jako děda s nadváhou. 
Za pozornost stojí také „galerie“. Jedná se o tři elegantní vitríny zasazené do mramorového obkladu funkcionalistické pasáže, jejíž obchodní prostory dnes využívají podnikatelé z Ruska, Afriky a Afgánistánu. Luxus první republiky je hustě polepen reklamními bannery zhotovenými ve špatných grafických manufakturách. K tomuto prostředí jsou výstavy Galerie Ferdinanda Baumanna skvělým kontrapunktem.

Snažím se dostat na každou výstavu Jana Nálevky, protože si myslím, že právě u něj se vyplácí věrnost. Nálevka se často vrací k principům, které již použil, oprašuje je, použije jinak se stejným efektem, či naopak stejně s efektem jiným. Pokud člověk některé z principů objeví, může se nechat unášet jejich užíváním. 

Tentokrát Nálevka zavěsil na zdi 1061 stejných kreseb. Atrium „vydlaždičkoval“ pravidelnými řádkami bílých rámů s listy formátu A4. A na každý list předtím narýsoval pouze 100 čar imitujících osnovu standardního, tištěného čtverečkovaného papíru. Nakreslil tak omračující množství kreseb, které na nás mohou působit jako „prázdné“, protože listy čtverečkovaného sešitu také považujeme za zatím nezaplněné, a na které se můžeme dívat jako na elegantní celek, ale chodit od jedné ke druhé už nedává smysl. Jedním z vracejících se principů Nálevkově tvorby je marná práce. A v Atriu ho dotáhl k jednomu z limitů. Kreslil, až se z něj kouřilo, a diváka to může ohromit, ale jednotlivé kresby už těžko docení. A tak na stěnách visí, je jich tam ten šílený tisíc, a přitom tu tak trochu nejsou. 

Jak už ale pro Nálevku typické, konceptuální chlad výstavy není koženou seriózností. Má svůj humor. Jenže tenhle text nesmí být spoiler. Takže zvedám prsty z klávesnice. Další principy objevujte sami, prosím.