Kdo je já? Cosi, co stejně jako svět kolem nás, bylo vytvořeno naším vědomím? Ambivalence myšlení a tělesné schránky vyslovená poprvé pregnantně Immanuelem Kantem trápí především citlivé umělce. Na téma identity v umění posledních padesáti let by se dala vytvořit celkem zahuštěná učebnice plná emotivních ukázek. Takovým výběrem z této učebnice je i výstava Já, bezesporu v Rudolfinu. Původní verze převzatá z Kunstmusea Wolfsburg byla rozšířena o další zahraniční zápůjčky i české kusy. Instalačně je to jedna z nejpovedenějších výstav v Rudolfinu – efekt místnosti od podlahy ke stropu zaplněných temnými portréty neznámých tváří od Boltanského je monstrózní stejně jako 48 mužských a 48 ženských portrétů Gerharda Richtera a Gottfrieda Helnweina proti sobě jako dvě strany válečného boje. A koho by stále nedojímala videa Bruce Naumana a Garyho Hilla? V takové čítance velkých jmen (Dumas, Billingham, Ruff, Sherman, Gursky, Dijkstra atd.) se každý divák cítí větší než ve skutečnosti je. Pro znalce je to ovšem možná trochu notoricky známé. Ale proč si to nezopakovat…

Výstavní koncept učitel a jeho žák poprvé v galerii Entrance přinesl model značně odlišný od typu zasloužilý a známý umělec-pedagog a jeho také známý a talentovaný student některé z vysokých uměleckých škol. Umělkyně Petra Pětiletá učila výtvarnou výchovu na karlínské základce a se svým kolegou udělala kurátorský výběr dětských prací a doplnila videem z vyučování. Přiblížila divákům druhou stranu „dětské kreativity“ tak, jak by se s ní žádná vzdělávací instituce nechlubila. Vulgární, erotické, lhostejné a zlé komiksy poukazují na současnou bídu světa prostřednictvím projevů tzv. nezatížených dětí, ale bohužel tedy generace, jejíž naplňování nějakých rozumných vizí budoucnosti je pod bodem nula. Žádný rafinovaný umělecký projekt dospělého by nebyl děsuplnější než tato dětská výpověď.

Po zbytkovém, nepřesném, po umění v mezerách se zase někomu daří vytvořit něco zcela jasného, úžasného a estetického. To zdůrazňuji, protože už víc než půl století se tak trochu estetiky bojíme. Thýn sahá k tématům, obsahům i obrazům avantgardy a tak se práci s „krásou“ prostě vyhnout nemůže. Používá klasický fotoaparát a klasickou fotografickou cestu zpracování a také tentokrát tyto postupy rovněž tematizuje ve své tvorbě – například v opravdu úchvatném videu Philips s pohybem světla odraženého na vodní hladině (evokující proces vyvolávání fotografií, kterým může, ale nemusí být). Dost pozornosti věnoval autor také hranici mezi zobrazivou a abstraktní formou plastik Gutfreunda – závěrem jeho výzkumu jsou téměř magické černobílé fotografie, které jako by sledovaly záhadný pohyb objektů. Barva se objeví jako spektrum z reflektorů na rekonstrukci strohé plastiky polské modernistické sochařky Katarzyny Kobro – jako nová iluminační interpretace prostorové věci.
Jako pečlivý divák odcházím z mnoha současných výstav poněkud zklamaná. Určitě už jsem zkrátka vyhořelá… Ale euforie z Thýnovy výstavy je důkazem, že všechno bude v pořádku.