Fotografie v pubertě

Výstava Mutující médium kurátora Pavla Vančáta se ohlíží po fascinujícím období změn, které nemá v dějinách vývoje české fotografie obdoby. Během posledních dvaceti let fotografie v umění rezignovala na zpodobování vnějšího i vnitřního světa a začala se věnovat především sama sobě. Důvodů, proč se tak stalo je mnoho, ale tím hlavním je obecná touha přehodnotit celou moderní historii, které se právě fotografie stala hlavním průvodcem i původcem.
Několik set hřebíků vetknutých do hebce krémových zdí Galerie Rudolfnum svědčí o tom, že Mutující médium dostalo od vedení kunsthalle jasnou zelenou. Hřebíky přidržují velké, často špinavé fotografie, ale také obrazy i linoryty, dále je možné shlédnout videa i podivné instalace, které téma glosují z různých stran. Zkrátka fotografii rozprostřenou napříč výtvarnými technikami a různě zmutovanou.
Výstava je koncipovaná jako esej. Kurátor zachází s fotografiemi jako se znaky a sestavuje je do složité struktury. Některé umělce opakuje, jejich dalšími pracemi rozvíjí nové vztahy s díly jiných autorů tak, aby zdůraznil témata, která považuje za klíčová.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století si fotografie vybudovala vlastní jazyk, který se v českém prostředí ve většinovém pojetí udržel a rozvinul až do osmdesátých let. V posledních dvaceti letech nastala změna a dnes, po 170 letech své existence se dívá fotografie na sebe do zrcadla a zjišťuje, že se její identita i situace radikálně proměnily. Sebezpytování je většinou nekompromisní, bolestivé, napjaté a nevybíravé, ale i vtipné, hloubavé a nakonec (doufejme) osvobozující.

Kdo je já? Cosi, co stejně jako svět kolem nás, bylo vytvořeno naším vědomím? Ambivalence myšlení a tělesné schránky vyslovená poprvé pregnantně Immanuelem Kantem trápí především citlivé umělce. Na téma identity v umění posledních padesáti let by se dala vytvořit celkem zahuštěná učebnice plná emotivních ukázek. Takovým výběrem z této učebnice je i výstava Já, bezesporu v Rudolfinu. Původní verze převzatá z Kunstmusea Wolfsburg byla rozšířena o další zahraniční zápůjčky i české kusy. Instalačně je to jedna z nejpovedenějších výstav v Rudolfinu – efekt místnosti od podlahy ke stropu zaplněných temnými portréty neznámých tváří od Boltanského je monstrózní stejně jako 48 mužských a 48 ženských portrétů Gerharda Richtera a Gottfrieda Helnweina proti sobě jako dvě strany válečného boje. A koho by stále nedojímala videa Bruce Naumana a Garyho Hilla? V takové čítance velkých jmen (Dumas, Billingham, Ruff, Sherman, Gursky, Dijkstra atd.) se každý divák cítí větší než ve skutečnosti je. Pro znalce je to ovšem možná trochu notoricky známé. Ale proč si to nezopakovat…