Nazve-li Kryštof Pešek svou výstavu Kód, vědomě v divákovi iniciuje otázky po tajemství. Stačí poodhrnout černou plentu v přízemí pražského Domu U Zlatého prstenu a vejít do šera prolomeného čtyřmi projekcemi, abychom pochopili, že budeme konfrontováni s těmi projevy vizuální kultury, které fungují jako analogie transformačních principů, principů o sobě, mimo sféru subjektu a objektu, spíše v rovině dynamicky rozvíjené struktury. Každý z autorem volených a předkládaných principů si vytváří specificky generované vztahové pole. Někde je průběžnou osou formátu kresba (Waltz of determinism, 2008), jinde rastr tvořený množstvím rotujících 3D objektů (Babel, 2010). Konstruktivní přístup je negován v Collapsing Complexity (2010). Na obrazovce probíhá blíže nespecifikovaný děj místy připomínající kouř, vlny nebo příboj. „Program svým chodem postupně plní veškerou paměť počítače, až dospěje do bodu absolutního zahlcení a vlastního zániku. Komplexní systém již neunese svoji vnitřní složitost a selhává pod její tíhou,“ stojí v komentáři k výstavě. Jakoby tu probleskovala inverzní aluze na základní tezi klasického marxismu. Kvantita, v tomto případě plnění dat, se v určitém bodu mění nikoliv v novou kvalitu, ale v destrukci počítače. Pouze jediná projekce obrazově pracuje s věcným prostředím zachycujícím krajinný horizont s ptáky – sedícími i v letu. Prolíná více obrazů a mění běh času. Kód je tu ale vždy pouze dílčí, odkazující na širší neznámo. Pro celek tedy zůstává „kód“ neuchopitelným tajemstvím. Zaplaťpánbůh.

Po zbytkovém, nepřesném, po umění v mezerách se zase někomu daří vytvořit něco zcela jasného, úžasného a estetického. To zdůrazňuji, protože už víc než půl století se tak trochu estetiky bojíme. Thýn sahá k tématům, obsahům i obrazům avantgardy a tak se práci s „krásou“ prostě vyhnout nemůže. Používá klasický fotoaparát a klasickou fotografickou cestu zpracování a také tentokrát tyto postupy rovněž tematizuje ve své tvorbě – například v opravdu úchvatném videu Philips s pohybem světla odraženého na vodní hladině (evokující proces vyvolávání fotografií, kterým může, ale nemusí být). Dost pozornosti věnoval autor také hranici mezi zobrazivou a abstraktní formou plastik Gutfreunda – závěrem jeho výzkumu jsou téměř magické černobílé fotografie, které jako by sledovaly záhadný pohyb objektů. Barva se objeví jako spektrum z reflektorů na rekonstrukci strohé plastiky polské modernistické sochařky Katarzyny Kobro – jako nová iluminační interpretace prostorové věci.
Jako pečlivý divák odcházím z mnoha současných výstav poněkud zklamaná. Určitě už jsem zkrátka vyhořelá… Ale euforie z Thýnovy výstavy je důkazem, že všechno bude v pořádku.

Představte si, že nemůžete usnout. Ležíte v posteli a jakási vnitřní síla, jíž nedokážete poručit, vás udržuje vzhůru. Jste hodně unavení, ale nemůžete než civět do stropu a čekat, jestli vás únava přemůže... Zatím se nezdá, že by se to mělo stát... A čas si krutě přisadí. Zpomalí a dá poznat, že trvá... vlastně celou věčnost.
Matěj Smetana (*1980) vytvořil sérii čtyř krátkých animovaných příběhů, v nichž osamění, únava a bezcílnost hlavního hrdiny ústí v malé „akce“. Ty ne náhodou připomínají umělecké činy, avšak jsou to spíše úkony, ke kterým někdy dospějeme skrze tíživý duševní stav – ventily bez zjevného terapeutického účinu.
Unavená radost je určitě tím nejsmutnějším, co kdy Smetana vytvořil. Je pozoruhodné, že zvoleným médiem, barevnými plastelínami, tento emocionální dopad ještě prohloubil. Ke Smetanově postoji ovšem patří, že i tíživé stavy vylíčí s laskavostí. A když jedinou postavu – svého univerzálního chlapíka – nechá za nočního bdění žonglovat pingpongovým míčkem na sloupci vlastní moči, dává rovněž důvod k smíchu.
Autor o Unavené radosti tvrdí, že si jí chtěl odpočinout od konceptuálních realizací z poslední doby. Jeho novým filmům skutečně dominuje citová naléhavost. Přesto i za ní lze zahlédnout „známého“ Smetanu i s jedním z leitmotivů jeho tvorby: vyvoláváním či popisy procesů, při kterých vzniká „Něco“ jako umělecké dílo, ale kdy důraz je kladen hlavně právě na tato vyvolání či popisy, která prostor mezi „Něčím“ a uměním přemostí. Sekvence Unavené radosti tak připomenou například jednu jeho práci z doby, kdy ještě nepatřil k jedněm z nejvyhledávanějších umělců své generace: komiksy pojednávající o „uměleckých dílech“ vzniknuvších mimochodem při jaderném holokaustu.