V minulosti jsme si u Akademie výtvarných umění zvykli na diplomantské přehlídky ve Veletržním paláci. Letos za nimi musíme do Karlín Hall. Pro AVU to znamenalo rozloučit se s návštěvníky, kteří do NG zamířili kvůli úplně jiným potěšením a čerství absolventi se jim tak nějak připletli do cesty. Pro mladé umělce určitě není k zahození připlést se do cesty.
Na druhé straně v rozlehlé karlínské hale konečně mohou ukázat, co v nich je. V bývalé továrně, zavedené jako výstavní prostor předchozími ročníky Prague Biennial, je dost místa pro každého. Diplomantům to prospívá na „těle“ i na „duchu“.
Díky vydařené, velkorysé instalaci je patrnější, s jakými druhy, rody, čeleděmi, řády, třídami a kmeny umělců máme co do činění. Nikterak nepřekvapí, že u většiny z mladých umělců poznáme, z jakého ateliéru či přinejmenším duchovního milieu odcházejí. V tomto škola plní jeden ze svých paradoxních úkolů – předává zkušenosti. Diplomant je zčásti replikantem.
Trochu zamrzí, že na výstavě nezahlédnete nové scenérie, ke kterým by bylo možné upínat další naděje. Ale to jsou příliš velká očekávání. Užšímu okruhu návštěvníků malých galerií se totiž výraznější či průbojnější osobnosti představili ještě než uzavřeli studia. Diplomantská výstava AVU je každopádně velmi dobře připraveným obrazem nejstarší umělecké akademie a nejmladší generace jejích absolventů. Školy s tradicí, o kterou sama někdy zakopává, ale se velkou gravitační silou pro nadané osobnosti. V každém ročníku jich nemůže být mnoho, u kterých škola nadání rozvinula v slibný umělecký názor. Domnívám se, že letos jimi jsou Erik Sikora, Lucie Sceránková nebo Dana Sahánková. Avšak přehlídky diplomantů jsou tu od toho, aby se návštěvník mohl naposledy setkat s pracemi mladých umělců bez selekce prováděné kurátory, galeristy a kritiky umění! A to považuji za jeden z hlavních důvodů, proč zamířit do Karlín Hall.