výstava

Jaroslav Kučera | Tiché dialogy

Praha 2015, Radlice | Dětské hřiště v ulici Pechlátova, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Radlice | Dětské hřiště v ulici Pechlátova, © Jaroslav Kučera

Nejvýraznější osobnost současné české fotografie života, Jaroslav Kučera, přichází u příležitosti svého osobního jubilea s projektem překvapivě zaměřeným nikoliv na svoje pověstné "lidi na společenském okraji", ale na svět zdánlivých předmětných banalit, které nás obklopují. A jejichž výpověď o dnešku je stejně silná, ba mnohdy silnější, než když je v hledáčku kamery fyzicky sám člověk. Zvlášť když fotograf spojuje snímky do dvojic, jejichž mistrné konfrontace navozují pocit vzrušujícího tajemna – skryté krásy světa lidí. Jde o jakýsi silně magický surbanalismus – dobrodružství prožitku nejobyčejnější každodenní reality. 

JAROSLAV KUČERA svým nejnovějším projektem nazvaným Tiché dialogy překvapuje. Jako nejvýraznější osobnost současné české fotografie života se zájmem až vášnivým o sociální otázky nepřichází  s dalším vzrušujícím tématem zaměřeným na svoje pověstné ´lidi na okraji´, tedy na bytosti vybočující svými osudy z běžného průměru, ale na  - předmětný svět, životní prostředí prosté lidí.  A jsou to ty nejobyčejnější z obyčejných objektů, které ho zajímají a které, přesněji řečeno, vlastně nejsou ničím jiným než  „nalezenými poetickými objekty“. A současně podávají jasný důkaz o  podivuhodném  jevu, který objevili surrealisté, totiž že „záznam nepochybné skutečnosti stojí na pokraji fantastické neskutečnosti“.

 Kučera si je dobře vědom emocionálních nábojů banálních objektů, jež umožňují vyvolávat vzpomínky, touhy, odhalovat skryté významy, uvádět do pohybu princip asociace představ. V jeho případě však jde spíš o   surbanalismus, než o surrealismus. Neboť na rozdíl od Jindřicha Štyrského a posléze – v české tradici -  i Viléma Reichmanna, Emily Medkové, Miroslava Háka nebo Jiřího Severa, se Kučera nezaměřuje na realitu samu o sobě zvláštní, ba bizarní, ale naopak banální. Ve smyslu slovníkového výkladu „všední, bezvýznamnou“.  A proto lze i slavnou větu Karla Teiga, teoretika meziválečné avantgardy,  ve vztahu ke Kučerovi parafrázovat: „Bývá-li surbanalismus charakterizován jako magický banalismus, je tím dost přesně vystižena povaha jednoho  z jeho hlavních aspektů.“

Magie – to je to správné slovo pro Kučerovy Tiché dialogy. To nejmagičtější pak spočívá v tom, že jejich výpověď o nás a naší době je stejně silná, ba mnohdy silnější, než když je v hledáčku fotografické kamery fyzicky sám člověk. Zvlášť, když fotograf spojuje snímky do dvojic. Jejich mistrné konfrontace   diváka vedou do sfér vzrušivě  tajemných rozhovorů. Skrytého hájemství světa lidí. Kučera se tedy ani svým nejnovějším projektem neodchýlil od své životní fotografické orientace. Naopak. Pouze sám sobě i divákům nabízí jiný, magičtější pohled na náš svět.

 Daniela Mrázková, kurátorka

 

 

 

Praha 2015, Libeň | Z kopce Sluncová, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Libeň | Z kopce Sluncová, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Holešovice | Přístav, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Holešovice | Přístav, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Žižkov | Park Vrch sv. Kříže, © Jaroslav Kučera
Praha 2015, Žižkov | Park Vrch sv. Kříže, © Jaroslav Kučera