Když se roku 1972 vydal šestasedmdesátiletý Josef Sudek (1896 – 1976) na výstavu Johannes Kepler a Praha do pražského Belvederu, vracel se na známá místa. Renesanční letohrádek v Královské zahradě a jeho okolí ho uhranuly už dávno. Výstava byla připomínkou doby panování melancholického císaře Rudolfa II., kdy bylo kolem roku 1600 město plné významných evropských vědců a umělců. Na vystavených astronomických přístrojích i matematických a hudebních materiálech připomínala tehdejší přesvědčení o provázanosti lidského nitra a osudu s universem. Sudek byl fascinován manýristickým uměním ve všech jeho podobách, na výstavě pak nejen samotnými předměty, zaujaly ho i reflexy výstavních vitrín, v nichž se lomily geometrické tvary přístrojů. Fotografie autor zařadil do svého pozdního cyklu Vzpomínky, ve stejné době vytvářel i své Skleněné labyrinty a další vrcholná díla.