Fenomén kooperativního přístupu v umění není ničím novým a v posledním desetiletí se stal téměř normou. Zvykli jsme si vnímat umělecké výstupy skupin a dvojic jako originální počin ducha uměleckého díla stejně jako u jednotlivce. Zvykli jsme si skloňovat jména jako Gilbert a George, Jasanský a Polák, Jiří Franta a David Böhm nebo Vasil Artamanov a Alexej Kljujkov. Z výše jmenovaného výčtu je zřejmá převaha mužů a absence respektované dívčí dvojice. Ne že by na uměleckých školách nevznikaly dívčí skupiny nebo dvojice, ale jejich společné působení má povětšinou krátkou dobu trvání. Je proto už samo o sobě zajímavé, že dvojice Julia Grybos (1988 Opole, PL) a Barbora
Zentková (1986 Martin, SK) spolupracují už čtvrtým rokem. J. Grybos a B. Zentková začali pracovat společně v roce 2008. V té době se obě adeptky umění potkaly na Fakultě umění Ostravské Univerzity v ateliéru malby Františka Kowolovského. Od samého počátku kdy spojily školní přidělená velká plátna 200×200 cm, aby vytvořily jedno ještě větší plátno, se neustále zabývají malbou. Malbou ve smyslu jejích limitů, možnosti zobrazení a rozšíření vizuálních kódů mimo rám a napnuté plátno. Zajímavým způsobem rozkládají předmět zájmu na jednotlivé díly, na jejichž základě pak vytváří novodobou alegorii zobrazovaného. Jejich specifické propojení fotografie, malby, instalace a videa je nevšedním setkáním s univerzálním přemýšlením o zobrazování a funkci obrazu. Propojováním médií vzniká prostorová koláž, jejíž výsledná podoba vzniká hluboko za sítnicí oka pozorovatele. Používáním dobových obrazových materiálů ze sedmdesátých let se vzniklé skupiny objektů vyznačují i zvláštní nostalgií po
době, která je předcházela a kterou samy nemohly zažít. Vzniká tak zdánlivá výpověď o době, která nebyla, kterou jen tušíme v záhybech naší paměti, paměti autorčiných rodičů a prarodičů. Setkáním se s Julií Grybos a Barborou Zentkovou se seznámíme s velmi zajímavou dvojicí, o které v budoucnu ještě mnohé uslyšíme.
Text: Luděk Rathouský