Stojící III; 1970; kov, dráty, textil, lak; výška 170 cm

Výstava Karla Nepraše v Galerii Závodný by chtěla prostřednictvím výběru z uzavřeného díla připomenout nedožité devadesáté narozeniny autora.

S výhodou časového odstupu a možností vnímat vývoj české výtvarné scény ve vazbách a paralelách ke kontextu evropského umění, se dílo Karla Nepraše jeví jako výjimečné. Je zajímavé, že autor, který se rád obklopoval přáteli a kolegy, často se s nimi setkával v prostředí hospodského lokálu, které bylo jeho druhým ateliérem, stál u zrodu několika uměleckých uskupení /např. dadaisticko- surrealistické uskupení, které bylo r. 1957 přejmenováno na Šmidrové, Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, 1963/, se postupně vyprofiloval v originální individualitu. Silná autenticita jeho autorského rukopisu a odvaha hledat nové formy i materiál, který často primárně sloužil k industriální výrobě, zbavila jeho plastiky dobové zátěže a umožnila vnímat je jako aktuální a nadčasové i současnému divákovi.

Podnětné a otevřené prostředí začátku 60. let napomohlo k profilaci českých tvůrců do dvou základních směrů. Jeden z nich se přes doznívající tradici mnohých surrealistických skupin obrací k figurální tvorbě /dnes označováno termínem Nová figurace/, druhý hledá východisko v řádu, zjednodušení užitých forem a směřuje ke geometrické abstrakci.

Karel Nepraš si již ve svých raných kresbách, kreslených vtipech i knižních ilustracích /např. díla F. Kafky, E. A. Poea/ vybral lidskou postavu jako prostředníka svého sdělení. Některé kresby jsou jako gagy stupňovány do absurdity, komické grotesky, jiné s anatomickou přesností mapují propojení svalových tkání a kosterního aparátu. Již zde je patrná záliba v detailu a upřednostňování hlavových partií jako hlavního motivu.

První skulpturální práce z počátku 60. let odkazují k umění starověkých národů /figury býků, stojící postavy/. Souběžně vznikající reliéfní plastiky z cínu, mědi či mosazi reagují na informelní struktury maleb Neprašových vrstevníků /M. Medek, J. Koblasa/.

Seznamování se sochařským materiálem a jeho možnostmi vrcholí po roce 1964 v plastikách červených hlav a postav. Jsou tvořeny z drátů pokrytých obvazovým materiálem a červeným lakem. Častými náměty jsou dialogy dvou jedinců a reliéfy hlav s mlýnkem /souborně prezentovány na výstavě Račte točit, GHMP, 1970/. Oba motivy parafrázují nemožnost skutečné komunikace. Důvodem mohou být vztahové problémy mezi lidmi a také vzrůstající politická cenzura.

Na přelomu 60.- 70. let začíná Karel Nepraš pracovat s litinou, kovovým šroubením, porcelánem a dalším industriálně zpracovaným materiálem. V této fázi vzniká rozměrná realizace v architektuře Rodina, připravená k odjezdu, 1969 a také soubor kráčejících, sedících či stojících postav, kterými se Karel Nepraš otevřeně hlásí k obdivu sochařského umu italského umělce Alberta Giacommetiho. Své vyznání shrnul v prostém mottu: Egypt – Giacommeti – Nepraš.

Po roce 1980 vznikají rovněž monumentální realizace /např. Zeď nářků, 1989, Lázeň pro M. V., 1988, Míra zodpovědnosti I – V, 1993/ a figurálně početná seskupení /Sněhurka a sedm trpaslíků, 1985 – 1991/. 

Díky užití technického porcelánu a elektroporcelánu se 90. letech Karel Nepraš zabývá i krajinnými motivy. Soubor jeho krajin je značně minimalizován, odhaluje vazbu autora k tomuto materiálu, která vychází z jeho středoškolského studia na keramické škole v Praze, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem Bedřichem Dlouhým.

Galerie Závodný by ráda poděkovala rodinným příslušníkům, kteří se účastnili přípravy výstavy, zapůjčili díla Karla Nepraše a poskytli fotografický materiál z rodinného archivu. Snímky objektů byly pořízeny Janem Slavíkem v průběhu výstavního projektu v Centru současného umění Dox v Praze, k jehož příležitosti byla rovněž vydána monografie Karla Nepraše.