Keiiči Tahara: Fotosyntéza 1978‒1980 s Minem Tanakou

Národní galerie v Praze si váží možnosti představit v evropské premiéře výjimečný cyklus velkoformátových černobílých fotografií Fotosyntéza 1978–1980 od uznávaného japonského fotografa Keiičiho Tahary. 

Tento cyklus zkoumající vztah fyzikálního světla a lidského těla je výsledkem fotografických sezení legendárního japonského herce a tanečníka Mina Tanaky s Keiičim Taharou probíhajících v letech 1978 až 1980. Na počátku této spolupráce byla výstava MA: Space/Time in Japan, která se uskutečnila v říjnu 1978 v rámci pařížského Podzimního festivalu.

„Jak světlo ovlivňuje percepci? A co emoce? V té době jsem byl těmito otázkami posedlý,“ vzpomíná fotograf. „S Minem jsme se sblížili zásluhou myšlenek spojených s hnutím Body Weather, které se zabývá stěžejním okamžikem, kdy se meditace na téma fyzikálního světla potkávají s uměleckou formou v podobě lidského těla. Tento projekt se rozvinul do tří fascinujících let, v jejichž průběhu se stíraly hranice mezi objektem a subjektem v umění.“

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiiči Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob. Fotilo se ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům či, jinak řečeno, jak lidské tělo s obnaženou kůží a nervovými zakončeními vstupuje do světla.

Keiiči Tahara vzpomíná na dvě lokace, ve Francii a na Islandu: „V Bordeaux se dochovaly pozůstatky doku pro ponorky, který tam za druhé světové války postavili Němci. Připomíná obrovské plavidlo zakryté betonovými kvádry, které jej mají chránit proti náletům. V tomto rozsáhlém prostoru bez posádky, kde se osamocené lidské tělo proplétá se světlem, se mísí střípky vzpomínek se světelnými vlákny. V červnu, v době půlnočního slunce, jsme neúnavně projížděli geotermální oblasti Islandu, abychom nalezli vhodné místo na focení. Dny plynule přecházely v noci. Slunce nikdy nezapadalo. Tísnila nás lesklá černá zem a hluboký klid. Naše kroky neprovázelo nic než cvakání spouště a přetáčení filmu.“

„Ačkoli jsme se posledních 35 let tímto projektem téměř nezabývali, dnes má pro nás oba mimořádný význam, protože nás navrací k počátečním východiskům naší tvorby,“ uzavírá Tahara. 

Min Tanaka (nar. 1945), který je českému publiku dobře znám z četných vystoupení na scéně Divadla Archa i jinde, zahájil svou sólovou dráhu cyklem improvizovaných tanečních výstupů, jež předváděl téměř nahý napříč Japonskem. Často tancoval i pětkrát denně, většinou venku, pod širým nebem. V osmdesátých letech 20. století spolupracoval jistou dobu s Tacumim Hidžikatou a věnoval se japonskému výrazovému tanci butó. V letech 1986 až 2010 pořádal taneční dílny vycházející z principů hnutí Body Weather, které „chápe tělo jako přírodní sílu: všestřednou, anti-hierarchickou a přecitlivělou na vnější podněty“. Roku 1985 Tanaka spolu s kolegy založil Body Weather Farm se sídlem nacházejícím se čtyři hodiny na západ od Tokia, kde vyučoval na letních kurzech trvajících čtyři až pět týdnů. Výuka vedená v japonštině a angličtině se většinou zaměřovala na zvládnutí každodenních úkonů především spadajících do oblasti zemědělských prací. Tanaka prohlašoval, že provádění těchto činností v přirozeném prostředí venkova spolu s průvodními fyzickými podněty je studentům tance samo o sobě výukou, čímž převracel tradici, podle níž bylo okolní prostředí v podřízeném postavení vůči technickým dovednostem tanečníka.

Keiiči Tahara využívá různá média, od fotografie, sochařství přes instalace po rozměrné světelné krajiny (lightscapes), které vznikají ve městech jako součást projektů územního plánování. Jeho díla vycházejí z odhodlání objevovat světelné formy a ze schopnosti citlivě, a přesto intenzivně vnímat světlo a stín. Tahara se narodil roku 1951 v Kjótu. Fotografické postupy si osvojil již v dětství díky svému dědečkovi, který byl profesí rovněž fotograf. Tahara sám začal fotit poté, co v roce 1972 přesídlil do Francie, kde zůstal příštích třicet let. Když cestoval Evropou s Red Buddha Theater, kde pracoval jako osvětlovač, seznámil se s ostrým, tvrdým, pronikavým světlem, které z Japonska neznal. Jeho první cyklus Ville (Město, 1973–1976) zachycoval na černobílých fotografiích jedinečné světlo Paříže. Za následující cyklus Fenêtre (Okno, 1973–1980) získal Velkou cenu na francouzském festivalu fotografie Rencontres d’Arles (1977). Ve fotografické tvorbě pokračoval i nadále, stal se autorem řady děl, včetně cyklů Portrait (Portrét, 1978–1987) a Éclat (Záře, 1979–1983), a procestoval celou Evropu, aby na fotografiích zachytil architekturu pozdního 19. století. V souladu s myšlenkou, že se nechce omezovat na fotografii a přeje si „vidět existenci samotného světla; polapit světlo vlastní rukou“, Tahara od konce osmdesátých let realizoval řadu projektů v nejrůznějších částech světa, včetně soch a instalací. Tato díla sestávají jen a pouze ze světla; příkladem je Garden of Light (Zahrada světla, Eniva, Hokkaidó, 1989) se světelnými sochami umístěnými ve veřejném prostoru, který šest měsíců v roce přikrývá metrová sněhová peřina. Světlo se mění v reakci na hudbu a vytváří prostor s poetickým rozměrem. Taharova díla jsou součástí trvalých expozic v muzeích i jiných výstavních prostorech.

Jak vysvětluje francouzský filozof a psychiatr Felix Guattari v Les machinations de lumière de Keiichi Tahara: „Bez ohledu na výrazové prostředky, jichž Keiiči Tahara využívá, jsou všechna jeho díla založená na přetváření světla a stínu … Neustále se ohýbají, neboť procházejí věčnou proměnou. Vnitřní a vnější, bílé a černé, přírodní a kulturní. Introvertní stránka Taharovy osobnosti není v rozporu s jeho stránkou extrovertní. Introverze je patrná z mnoha let, která strávil focením oken pro cyklus Fenêtre, a ze soustředěného pohledu, který upíral do bytových interiérů při práci na cyklu Éclat. A důkazem jeho extroverze je fakt, že cestoval po Evropě, kde pořídil fotografie staveb, či spíše prostorů, z nichž sestavil objemnou, šestisvazkovou sadu knih s názvem Seikimatsu kenchiku (Architektura konce 19. století). Tyto různé aspekty jeho tvorby nestojí proti sobě. Vznikají v kontinuu … Nekonečné množství fraktálů a frakcí, které jsou důsledkem Taharovy fotografické činnosti, má značný význam, protože veškeré interpretace zbavuje významu a současně vyžaduje jejich nekonečné omílání, přičemž vytváří novou existenciální ekologii vybavenou vesmírem nových významových a referenčních linií.

Výstavu Fotosyntéza 1978–1980 Keiičiho Tahary doprovází taneční performance Mina Tanaky, která se bude odvíjet v prostorech respiria pátého patra Veletržního paláce. 

Tanakova minimalistická, gestická performance se po dobu jednoho týdne (17.–25. března) představí na pódiu s jedinečným divadelním nasvícením, postaveném speciálně pro tuto příležitost. Toto živé vystoupení je přehlídkou ojedinělé vytrvalosti a fyzické síly a jako takové vytváří fascinující dialog se zobrazením tanečníkova těla, jak je před třiceti sedmi lety zaznamenalo oko Taharova fotoaparátu.

Kurátor: Adam Budak

Min Tanaka: Locus Focus

17.–23. března 2017
13.00–17.00
Non-stop performance

„Existuje-li Tanec bez ‚já‘, byl by vskutku báječným příkladem naší rozmanitosti. Potom si kladu otázku, co je ve středu rozmanitosti. Kde je Tanec doma, kde se zrodil…? A můžeme tam my nebo Tanec vůbec kdy dospět? Toto hledání nemá podle mě daleko k tezi; kam to jen směřuje lidstvo?“

Min Tanaka