Výstava zahajuje diskusi nad tématem šití ve vizuálním projevu a jeho přeneseném významu v práci současných umělců. Plynule navazuje na předchozí, která tuto předjímala v podobě loutek Veroniky Dolanské a aradecorů Milady Hynkové.

Vybrali jsem malý vzorek těch, kterým nevadí, že by jejich práce mohla být vnímána úhlem pohledu nízké kultury, spojována s genderovými stereotypy nebo dokonce kvůli užité formě přehlížena.

Téma šití představuje předmět společného hovoru bez nároku na to aby byla zcela vyčerpáno nebo vnímáno lineárně. Je jedním z témat, která obsahují otázky lidského měřítka a času. Ty jsou různými způsoby zaznamenány u zastoupených. Od ručních výšivek Daniely Mikuláškové a Veroniky Dolanské, přes ruční práci spojenou s prvky průmyslu u Milady Hynkové, v rytmu šití ve videu Viktora Takáče, přes časovost a spočinutí v obrazech Jana Karpíška po globální dopady spojené s chtivostí naznačené v Samovo videu Šičky.

Šití má v dějinách umění silnou oporu, minimálně v tapisérii z Bayeux. Přesto nad ním visí něco, co mu nepřiznává plnohodnotnou existenci. Což potvrzuje drobný moment, kdy Vlasta Žáková, finalistka ceny 333, jejíž tvorba je založena převážně na výšivce, při prezentaci své práce při Pecha Kucha si neodpustí poznámku, že není žádná textilní umělkyně, ale funguje úplně normálně :).