Kolonie – Lucie Ferenzová

„Osvobodili jsme se v životním stylu, kulturně, zbývá se osvobodit ekonomicky.“

Revue o paměti s živou hudbou. Příběh osady Buďánka a jejích obyvatel.

Tématem inscenace je paměť a všechny její schopnosti vybavovat si,
zpřítomňovat a tradovat příběh; stejně tak jako vůle zapomínat či
účelově měnit minulost.

A stejně jako i paměť funguje jako palimpsest,
setkáváme se v inscenaci s několika rovinami vyprávění. Jednou linií
jsou vzpomínky na rabovaní a permanentní nátlak tajné policie, další
rovinou jsou zážitky dětí prožívajících tato léta po svém v tajemných
zákoutích vesnické zeleně, dále je to současnost a tlak úřadů
a developerů ne nepodobných snahám předrevolučním; to vše skrze jednu
rodinu v jednom domě, který má jako poslední v Buďánkách střechu.

V nejzazším významu je Kolonie o síle vytrvat v boji o domov, a to
i v případě, že jde o boj předem prohraný a jeho realizací je
v současnosti pouze vize do budoucna.

Inscenace má dvě části, první je revue s živou hudbou; druhá je
dokumentace materiálů před i porevolučního boje za záchranu této památky
v podání majitelky posledního obydleného domu Anežky Hradilkové a
jejích hostů.

Buďánka
Buďánka jsou součástí pražských Košíř, přesněji leží na hranici Košíř
a Smíchova. Původně je to dělnická kolonie z 19. století, kterou
založili lidé přicházející do Prahy za prací. Od sedmdesátých let zde
působil pražský disent a underground. Už od šedesátých let dvacátého
století se jedná o asanační pásmo, tehdejším režimem označené jako
ostuda dělnického bydlení. Přesto se jedná o ojedinělou architektonickou
památku, vesnici ve městě, která dnes však už téměř zchátrala. Převážně
z nevůle a lhostejnosti úředníků, díky rozporům mezi památkáři
a městskou částí Praha 5 a kvůli nevyjasněným vlastnickým právům zde
stojí poslední obývaný domek.