Maroš Belák: Čekal jsem velkou věc od chvíle ukrojení chleba

Výstava Maroše Beláka se zabývá znejistěním hranic mezi obrazem a prostředím, které jej obklopuje. Obraz se v ní stává nevyzpytatelnou entitou. Nejprve zrazuje svou modernistickou klasifikaci a poté se k ní obloukem přes lekci minimalistického myšlení opět vrací. Autorovy mnohovrstevnaté malby se snaží splynout s okolním prostředím. Popírají hranici rámu a prostřednictvím perspektivní instalace vstupují do okolního prostoru, z jedné místnosti galerie do druhé. Ovšem ve stejném okamžiku obsahují i zcela protichůdnou tendenci – ve své snaze splynout s okolím si nakonec stejně přivlastní pohled diváka a vtahují jej dovnitř, stávají se suverénní manifestací své nejednoznačné povahy. Pokud pomineme způsob instalace, samotným tématem Belákových obrazů je dlouhodobě krajina. Myslí se tím ovšem krajina jako abstraktní konstrukt. Pod vrstvami barevných ploch se v ní sice skrývají reálné motivy vycházející z prostředí parků, golfových hřišť a zámeckých zahrad. Jsou to tak především motivy spojené s konceptem heterotopie, jakožto místa jinakosti, kterými se staly prostřednictvím změny jejich okolí. Autor ovšem pracuje na jejich zahalení, nebo snad bychom mohli použít i slovo na jejich zapomnění, znejistění a proměně. Nakonec se jeho obrazy stávají scénou pro subjektivní psychologizaci, divákovi nabízí možnost ztotožnění se s jejich nejednoznačností, ve které je možné se ztrácet, stejně tak dobře jako objevovat.

kurátorka výstavy: Jana Písaříková