Monochrom

Sandra Aubry a Sebastien Bourg, Didier Courbot, Amande In, Erik Larsson, Lindsay Lawson, Eden Morfaux, Timur Si–Qin, Mauro Vignando



Podstatou monochromu není, jak se mnozí domnívají, jeho mono chromatičnost, ale mnohem spíše právě skutečnost, že nezobrazuje nic. Tedy, že přímo nezobrazuje nic. Tím, že přímo nezobrazuje nic, totiž monochrom zároveň automaticky odkazuje k „něčemu“ jinému. „Nic“ automaticky myšlenky na „něco“ vybízí. Pocit toho, že někde je ‚nic“ totiž vychází z toho, že by tam „něco“ být mělo. Navrhovaná výstava tak předkládá definici monochromu jako zobrazeného chybění.



Monochrom poté nemusí být nutně monochromní, nemusí být vlastně nutně ani jakkoliv barevný. Jakýkoliv monochrom se totiž vždy pohybuje mnohem spíše ve sféře neviděného a pro aspekt chybění je tak nejdůležitější právě pouze negace zažité formy. Ideálním příkladem takovéto znegované formy je poté právě její vlastní odebrání. Monochromem par excellence tak může být Rauschenbergova vymazaná kresba De Kooninga stejně jakoy Cageovy 4 minuty 33 sekund dlouhé ticho. Právě v této tradici monochromu se poté pohybuje i většina vystavených děl.