Člověk byl v období romantismu silnou osobností, sužovanou raně industriálním odcizením. Dobrovolně odmítal tradiční společenské normy a únik z každodenního života nacházel ve svých niterných představách, které se nejsnadněji  formovaly díky konkrétní podobě přírody. Zejména místa a jevy přesahující lidské měřítko a smysly se staly prostředkem pro vyjádření romantiky, vznešena a melancholie. První monumentální zobrazování, známé z pravěkých jeskyň, souvisí také s přírodou. Po vytvoření třídních společností se jako ústřední motiv monumentálních výtvarných realizací začaly akcentovat výjevy spjaté se životem panovníka, vládnoucí vrstvou, ideologií a úspěchy společnosti. Uplatňuje se zobrazování postneolitického využívání přírody, v panenské podobě slouží ve veřejných a polo veřejných prostorech k dekorativním účelům. Industriální vítězství nad divočinou i navzdory dílčímu antropocentrickému obratu moderny neumožnilo začátkem 20. století změnit nastavenou hierarchii motivů (Bart van der Leck – WokrsatDock, 1916). Jako demokratické universum se i v případě monumentálních realizací objevuje abstrakce, zejména v totalitním prostředí jsou však preferovány idealizované figurativní výjevy. Reakci nacházíme již v raných antiutopiích, např. v jedné ze sídlištních scén románu Mechanický pomeranč (1962), již Anthony Burgess zasazuje pod anachronický výjev ze života pracujících, doplněný o vulgární graffiti sexuálního charakteru. Dekadentní a melancholické motivy v monumentálním měřítku se jako výraz subverzivní lidové tvořivosti objevují také v graffiti 80. let. V novoromantické vlně se pak rozvíjí tyto pocity pod vlivem postindustriálního prostředí. Ve vztahu k tuzemskému prostředí se zdá být signifikantní snímek Antona Corbijna z potulek Prahou s kapelou Depeche Mode v roce 1988. David Gahan, sedící na prázdné  lavici čekárny hlavního nádraží, si pod monumentální mapou železniční sítě prohlíží stránky Rudého práva. V popředí je jen stolek s nedojedenou svačinou a otevřenou lahví kofoly. Simulakrový obraz krajiny se v internetové éře snoubí se znovunalezenou exotikou a dálkou, (ne)přístupnou klikem. Pokud se land-artové pochůzky Hamishe Fultona vyznačovaly fyzickou přítomností v přírodě a duchovním prožitkem v osamělosti, Joe Hamilton přináší přírodu zpětně do monumentality, a především do globálního prostoru. Videovizualizace (Hyper Geography, 2011 [https://vimeo.com/31768818]) a dynamické webstránky (AnillusionofDemocraticExperience, 2012 [http://joehamilton.info/an-illusion-of-democratic-experience/]; IndirectFlights, 2015 [http://www.indirect.flights/]) spojují estetiku divočiny, technologií, periferie a korporací do dojmů srovnatelné velkoleposti a melancholie, jako je romantismus.

Vidina úniku do jiných světů se zjevuje v rastru displeje.

Nejsledovanějším souhvězdím v celém vesmíru, na které se denně díváme, je sociální síť. Celá podívaná se táhne napříč celým světem a tyto výpravné fresky nové doby jsou přístupné pro kohokoliv a kdekoliv. Klasické noční souhvězdí na obloze je složeno do jednoho znaku, pod kterým chápeme celou síť  sdružených objektů. Panoramatickou videoinstalaci představujeme jako observatorium současného nočního predátora, pohybujícího se mezi vesmírem kaváren a hlubinami abstrakce skutečnosti. Vyhlíží do prostoru kolem svého stolu a světlo mappingu jí otevírá nové prostory a únikové cesty skrze skrumáže basreliéfů, objektů a neonů. Přisouzený vektor je shromažďuje do obřího souhvězdí, vepsaného do 360° panorámy. Idea kosmu s poletujícími holografickými žraloky, kde DNA páskové grafiky útočí na ornament. Je nesnadné v něm zachytit horké informace přeletující rychlostí padající hvězdy.

Dále pak cituje: První střet středoevropské dechovky s postkolonialismem. Prvorepublikový longboard, pravá ovčí kožešina a fake květy z CYKY kabelů doplněné o Kassiopeiu a Oriona. Subtilní postLED Flavin. Na havarované UFO letí šíp seapunkového euroindiána. Poslední soft-ghtettoselfie před brexitem. Na vysočanské burze panuje klid. Přestěhovali ji do Hloubětína.