Onřej Roubík: MATĚJ SNÍLEK

„Je mi třicet let. Žiju s mámou a tátou v domě po dědovi, kousek za Prahou. Všude kolem nás je příroda, pole, lesy a taky rybník, kam chodím jednou za čas krmit ryby a kachny. Před dvěma lety jsem se rozhodl, že začnu studovat. Chtěl jsem jít na práva, ale řekli mi, že jsem trochu pomalejší a takového člověka prý nemohou přijmout. Dodnes nerozumím proč. Dva roky mi z toho bylo smutno. Ale je to pár dní, co se mi přihodilo něco, co úplně změnilo můj život. Obrátil jsem se na víru. Tak trochu v sebe a tak trochu v boha. Je pravda, že se stále nemohu rozhodnout, v jakého. Ale mě to moc nevadí, protože zatím mám alespoň sebe. Začal jsem věřit, že budu-li chtít cokoliv ovlivnit, nebo stvořit, mám k tomu oprávnění. Každé ráno a každý večer se teď k sobě poctivě modlím: ,,Matěji, dobře víš, že vše, co kolem sebe vidíš a cítíš je skutečné. Lodě se nepotápí. Svět bez mizerů je jako letní strom bez listí a svatí jsou svatými, protože nejvíce pochybují. Lidé se neopouštějí. Přízraky chrání, nikoliv straší a zůstat stát a o nic se nesnažit, když všichni běží, aby uměli všechno, je něco, na čem se musí člověk hodně nadřít. Víš, že tak je to dobré a pokud ne, nejsi Snílkem.“ A začal jsem tvořit. Stvořil jsem v této víře už několik obrazů. Jsou o tom, že pokud člověk přijde o rozum, je to tím, že vše, čemu se učí je jen jiný druh toho, co už dlouho ví. A tomu já žehnám. Jmenuji se Matěj Snílek.

Ondřej Roubík (1988), AVU Praha, atelier Jiřího Petrboka, a The Princes Drawing School, Londýn. Jeho nová serie obrazů se zabývá propojením zdánlivě realistické malby s konkrétním, zdánlivě realistickým příběhem ,,jednoho člověka”.