Henri Chopin, Ladislav Novák

„mluvím, a tedy jsem
mluvím, mluvím, mluvím
kde jsem? odkud jsem? kam jsem?
bloudím svým vlastním hlasem
tápu svým vlastním hlasem
stoupám svým vlastním hlasem
klesám svým vlastním hlasem
klopýtám svým vlastním hlasem
padám svým vlastním hlasem
létám svým vlastním hlasem
krvácím svým vlastním hlasem
uplývám svým vlastním hlasem
mizím svým vlastním hlasem
jsem jenom to, co a jak mluvím“

Zkapalnění matematika Descarta a jeho další agregace v kapalném skupenství
Ladislav Novák, 1968

Poetry Passage#5 L'esprit des poètes officiels et crochus navazuje na předchozí Passage nazvanou I Am the Mouth, přičemž rozvíjí významy v souladu s rozechvělým hlasem z videa Agnieszky Polské. Na závěr svého dramatu Vox Clamans in Deserto se Jean-Luc Nancy odvolává na Paula Valéryho a jeho chápání vztahu mezi jazykem a hlasem: „Jazyku dává zaznít hlas, nikoli naopak.“ Proto podle básníka i filozofa platí, že „ryzí poezii definuje hlas“. „Hlas předchází jazyku,“ pokračuje Nancy, „je výsostnou imanencí jazyka v pustině, v níž dlí duše dosud osamocena.“ A svou esej korunuje definicí hlasu jakožto citu, z něhož pramení Druhý: „Hlas volá z Druhého samu duši. Tak jí prošlapává cestičku, avšak ještě ji nenechává, aby se usadila. Tomu se naopak vyhýbá. Nepovolává duši, aby se slyšela, ani aby slyšela jakoukoli rozpravu. Pouze volá, což znamená, že duši rozechvívá, probouzí. A duše v sobě probouzí Druhého. To je hlas.“  

Poetry Passage#5 nachází paralely mezi konkrétním a zvukovým básníkem a performerem francouzsko-anglického původu Henrim Chopinem (1922, Paříž – 2008, Norfolk) a českým vizuálním umělcem a básníkem Ladislavem Novákem (1925, Turnov – 1999, Třebíč). Tito dva umělci se znali a při několika příležitostech dokonce spolupracovali; Novák například přispíval do literární revue OU, kterou Chopin vydával v letech 1964 až 1974. OU tvořila mimořádná kombinace konkrétní poezie, provolání, artefaktů a (celkem jedenácti) nahrávek s díly mnoha nejvýznamnějších autorů elektro-akustické poezie té doby a na jejích stránkách publikovaly osobnosti spojované s dadaismem, surrealismem, lettrismem, hnutím Fluxus, beatniky a konkrétní poezií. Novákovo pokrokové dílo na poli fonetiky a vizuální poezie se objevilo v číslech 36 a 37 z roku 1970 a 42, 43 a 44 z roku 1974 (časopisy jsou součástí výstavy) vedle prací takových umělců jako Hugh Davis, Sten Hanson, Bernard Heidsieck, William Burroughs, Åke Hodell nebo Charles Amirkhanian. 

Přestože jeho tvorba přísně vzato spadá spíše do tvorby surrealistické (byl členem studentské surrealistické skupiny a udržoval styky s Vítězslavem Nezvalem, jemuž se na Karlově univerzitě věnoval ve své diplomové práci Rým a asonance v díle Vítězslava Nezvala), měl blízko také k umělcům z hnutí šedesátých let Nová citlivost. Pod vlivem dadaismu se stal průkopníkem zvukové poezie, kterou nahrával v padesátých letech, a konkrétní poezie. S Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem založil první český spolek experimentální poezie. Od roku 1970 využíval technického zázemí, které mu poskytoval švédský rozhlas a organizace Fylkingen, a vytvořil řadu zvukových kompozic, jimiž si zajistil přední místo mezi fónickými básníky. Jeho první zvukové pokusy vycházely téměř výhradně ze zvukomalby: Little bird in the cables of the steel city, Awake, Aviators a další díla měla mnoho společného s futuristickými experimenty. Jeho pozdější tvorba ovšem vykazuje ironického ducha české literatury. V oblasti výtvarného umění vymyslel dvě techniky, jimiž si zajistil největší věhlas: alchymáž (vymývání reprodukcí chemickými rozpouštědly) a froasáž (pracující se sklady nahodile zmuchlaného papíru). Oba postupy dávaly volný průchod náhodě. Od roku 1979, kdy mu komunistické Československo zakázalo vystavovat a publikovat na domácí půdě, získával umělecké renomé v zahraničí.

V rámci Poetry Passage#5 se představí Novákovy přelomové kompozice, včetně La structure phonétique de la langue tchèque (Fonetická struktura českého jazyka, 1970), v níž podle Heleny Čapkové „hlasy opakují několik jazykolamů zkomponovaných v báječném sledu“. Přetáčení pásky dopředu či dozadu Novákovi umožnilo obrátit posluchačovu pozornost od vršení sémantického významu k senzorickému jazykovému pnutí. Jeho audiotvorbu doplňuje výběr z prací na papíře, jako jsou Pocta Johnu Cageovi nebo Ticho z konce šedesátých let a z let sedmdesátých, které má nyní ve sbírce Národní galerie v Praze.

Henri Chopin, kterého jeho přítel William Burroughs nazýval „průzkumníkem vnitřního prostoru“, byl zásadní postavou experimentálního umění a literatury poválečných let. Jako průkopník „poésie sonore“ (zvukové poezie) dokázal postřehnout sebenepatrnější zvuky – například vibrace chloupků v nose – a proměnit je v rozsáhlou hudební a básnickou fresku. Chopin zkomponoval přes stovku audiobásní, které jsou zaznamenané na řadě nahrávek, včetně Pêche de Nuit (1957–1959), která se v roce 1962 stala hudebním doprovodem stejnojmenného filmu belgického umělce Luca Peira, Vibrespace (1963), Throatpower (1974), Le Corpsbis (1983), Les 9 Saintes Phonies (1984–1987) a oratoria Copernic & Co (2007). Kromě vlastní autorské tvorby a vydavatelské činnosti (zahrnující mimo jiné revue Cinquième Saison, kterou založil v roce 1958 a jež se v roce 1964 přejmenovala na výše zmíněnou OU) byl posedlý elektronickým zkoumáním hlasu a těla, „zrna“ hlasu, vokální textury, vibrací hrtanu, pohybů jazyka a syčení. Zabýval se také grafickou tvorbou, k níž používal psací stroj: tzv. strojovými básněmi. „Manipulováním s moderní technikou se Chopin pokouší vstoupit do prostoru prvotní komunikace, do nekonečna ukrytého za symbolickým významem. Kazetový magnetofon umožňuje prodlužování a rozvíjení zvukových tvarů a činí slyšitelným i to, co bychom jinak neslyšeli,“ poznamenává Sara Softness. „Psací stroj schopný donekonečna opakovat stejné znaky pak předkládá ,architektonickou kostruʻ či čistou podobu písmen a slov. Chopin tak současně pracuje se záhadnou archaičností i s nejmodernější mechanikou.“ Novátorské zvukové kompozice Henriho Chopina se vyznačují různorodostí od vokálního ztělesnění letu rakety z roku 1963 přes zachycení zvuků, které způsobuje vzduch v lidském těle, z roku 1966 až po temně laděné dílo z roku 1969 sestávající ze smíchu, zatímco jeho strojové básně jsou dokladem zájmu o performativní psaní a vztah mezi řádem a chaosem. Podle Michela Girouda je Chopin průzkumníkem neznámého území, ryzí energie infro-poezie a ultra-poezie, která přesahuje jazyk. „Přichází s primární poezií v Novalisově smyslu, tedy s poezií jakožto energií, s primární planetární poezií tělesného prostoru,“ říká Giroud.

Na výstavě Poetry Passage#5, jejíž název je inspirován jednou z Chopinových strojopisných básní Lʼesprit des poètes officiels et crochus (1978), si lze prohlédnout řadu Chopinových experimentů s psacím strojem a psaním, které doprovází fotokoláž The Jail (Vězení, 1976) věnovaná umělcovu dlouholetému příteli a spolupracovníkovi Ladislavu Novákovi. Novákovy neodbytné, ulpívavé manipulace s nahrávkami doplňuje výběr z Chopinových „audiobásní“.