vernisáž

Prague Biennale Projekt: Urban skanzen

pozvánka na výstavu, obrázek: David Možný
pozvánka na výstavu, obrázek: David Možný

V názvu výstavy se objevuje pojem skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnícími po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají prvoplánové  atrakce připomínající pouťový provoz.

Daniel Tollady je hostující umělec z Kentu, který během měsíčního rezidenčního pobytu v Praze zkoumá uvedenou problematiku. Za spojující ústřední prvek svého uměleckého výzkumu zvolil mapu, kterou pak reprodukuje a přenáší na různé objekty každodenního života. Tato mapa bodově zachycuje řadu osobních prožitků a sleduje síť místních příběhů tak, aby je znovu epizodicky rozprostřela do prostředí opuštěného pokoje, čímž vzniká archiv urbánního života. Na vernisáž může každý přinést předměty ze své domácnosti, kterými sami návštěvníci pokoj zútulní.

Videoinstalace ateliéru Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce s názvem Last Word je založena na principu sémantické agregace a významové dedukce. Jde o jakousi konceptuální hru: napřed každý zvlášť a postupně ve stále větších skupinkách shlukují slova a videa, agregují sémantické „paprsky“ k jednomu, centrálnímu: na poušti dospějí všichni dohromady ke slovu, které homeopaticky zahrnuje všechna předešlá. Je to slovo „rtěnka“. Instalace vznikla v roce 2016 při příležitosti ateliérového výjezdu do Izraele a kopíruje strukturu největší solární elektrárny Ashalim, která pomocí padesáti tisíc zrcadel směruje světlo do jediného bodu, kterým je černý tubus, ohřívající vodu, jež je využívána k výrobě elektrické energie.

Daniela Baráčková do tématu vnáší mezigenerační přesah, prostupující příběhem Plumlova. Velkorysá venkovská rezidence, navržená knížetem Karlem Eusebiem z Liechtensteina původně jako čtyřkřídlý zámek, jejíž dokončení kníže svěřil svému synovi, nebyla nikdy dostavěna. Na ambice dospělého světa Daniela pohlíží očima dítěte, nezatíženého ani etickými a společenskými normami, ani konzumní ideologií současnosti, a její hravá estetika zprostředkovává velice osobní sdělení. Řada kreseb je vystavena formou nálepek, které navozují pocit nedávné přítomnosti autentického příběhu v prostoru. V tomto podání nejde o kritiku dopadů globalizace ve vztahu ke kvalitě veřejného prostoru nebo urbánnímu myšlení, ale jde jí spíše o znázornění osobního světa, a jak píše kurátorka Markéta Žáčková, „soustředí se na přesuny ideových a výrazových režimů mezi osobním a veřejným, intuitivním a poučeným, náhodným a promyšleným“.

Jan Pfeiffer natočil pro danou výstavu krátký film, v němž promítnul příběh šlechtické rodiny Gallasů na svoji vlastní rodinu. V jeho provedení se tedy příběh opouštění stává velmi osobní, ať už z toho důvodu, že on sám vyrůstal v samém srdci turistické Prahy a byl časem nucen tuto lokalitu pro její rušnost opustit, nebo díky jeho tradičně citlivé scénografii pracující s historickými stopami.

David Možný je známý především jako autor precizních a monumentálních videoinstalací, které diváka přenášejí do fiktivních anachronických prostředí dojímajících svou utopičností. Pro tuto výstavu však vytvořil prostorovou instalaci se zvukovou stopou, která reflektuje každodennost pražské metropole.

Kurátorka výstavy: Elis Unique

http://praguebiennale.net

http://magiCCarpets.eu

http://www.danieltollady.co.uk/

Jan Pfeiffer
Jan Pfeiffer
Daniela Baráčková
Daniela Baráčková