Metoda asambláže má stejně hluboké historické kořeny jako koláž. Vychází z lidské přirozenosti stmelovat, sbírat, hromadit a propojovat k sobě různé předměty a materiály. Jako tvůrčí princip, užitý ve smyslu nekonvenčního malířského nebo sochařského vyjádření, vstoupila asambláž do umělecké tvorby až přičiněním avantgard počátku 20. století. Nešlo jen o uplatnění různých nálezů a materiálů na obrazové ploše, o ztvárnění reliéfních artefaktů a objektů, ale o prosazení nových myšlenek a z nich se rodících estetik a osobních programů. Nová vlna zájmu o asambláž se následně ve světovém umění zvedla až s pop–artem a Novými realisty. V českém umění se objevila na samém počátku 60. let a zasáhla řadu umělců napříč generacemi. Vedle děl, v nichž si nálezy zachovávaly autenticitu a stavěly na přímosti a výrazové kapacitě reality, nacházíme ironicky, humorně i eroticky zacílené přístupy, manýristicky koncipované práce uplatňující „arcimboldovský“ princip, dále díla sledující fiktivní příběhy, ale i taková, jež prostřednictvím nálezů vynášejí na povrch archetypální zdroje nevědomí a zabývají se existenciální a ontologickou problematikou; objevují se asambláže pracující s nálezem ve smyslu znaku, dále díla akcentující rytmus a skladebnost konfigurací, jakož i práce, pro něž byla určující hra a výtvarnost myšlenkového konceptu.
Názorová a tvůrčí bohatost, jíž jsme v českém umění od 60. let svědky, také určila rozvržení výstavy. Tvoří ji čtyři okruhy: díla ztvárňující imaginární představy, jež charakterizuje „přepodstatnění“ sémantických významů reálných předmětů ve smyslu fiktivního příběhu, neodbytnosti otázek a sdělení. Další úsek patří kreacím akcentujícím skladebnost a hru, na něž navazují asambláže zabývající se poetikou všedního a uplatňující důvěrnou komunikaci. Závěr náleží tvorbě exponující syrovost a expresivní přímost reality, v nichž jsou nálezy především samy sebou a těží ze své výpovědní kapacity.

Kurátorkou výstavy je Mahulena Nešlehová.