Rekonstrukce (Z kapitoly Tendence časopisu Fotograf)

PPF Art a.s. do své sbírky zařadila první edici portfólia pod názvem „Rekonstrukce“ vydávaného Studiem Fotograf a navazujícího na stejnojmenné číslo časopisu Fotograf. Záměrem nové řady uměleckých fotografických portfolií je v závislosti na tématech, zpracovávaných aktuálními čísly časopisu, podat ucelenější přehled o mladé generaci českých umělců, kteří pracují v oblasti fotografie a nových médií. Ideálně by Portfólia měla být zastoupena v soukromých i institucionálních sbírkách v komplexnosti jejich vydavatelské řady, jsou však také určena pro individuální preference jednotlivce.

Tématickou volbu čísla Rekonstrukce zdůvodnil ve svém editoriálu časopisu Fotograf jeho šéfredaktor Pavel Baňka následovně: “… v době photoshopu je to téma opět velmi živé. Návrat do období prvního nadšení z nových “foto obrazů”, které zažívala kdysi dávno meziválečná avantgarda při objevování nových a nových možností rekonstrukcí původních záběrů metodou koláže nebo montáže je dnes, o osmdesát let později, snažší, než kdykoliv před tím.”

Na přelomu let 2007 a 2008 proběhla v berlínském KW Institutu pro současné umění pro tuto oblast výzkumu zásadní výstava History Will Repeat Itself – Strategies of re-enactment in contemporary art (Historie se bude opakovat – Strategie rekonstrukce v současném umění). Autorka koncepce Inke Arns široký interpretační proud tohoto žánru zúžila na důsledněji strukturované formy rekonstrukcí s důrazem na oblast nových médií a performance. Obecná situace současného umění, které si v touze po užitečnosti hledá svůj smysl mimo sebe samo, mimo autoritu manifestu a spíše ve spojení s vědou či rituálem, ruku v ruce se sociologií, kulturologií a psychologií, v ní ale byla jasně vyslovena. Jakýmsi ukázkovým reprezentantem výstavy bylo známé dílo Jeremy Dellera The Battle of Orgreave z roku 2001, které na podobných principech, na jakých funguje skupinová terapie, zpracovává nedávnou historii z roku 1984, kdy došlo k násilnému střetu mezi horníky a jízdní policií. Znovuoživení se zúčastnili nejen „herci“, ale přímo i bývalí aktéři z řad horníků i příslušníků policie. Toto opakování v sobě nese freudovský fenomen „druhého“ prožití události a to jak individuálně tak kolektivně. Účastník se tak stává součástí záznamu události do kolektivní paměti společnosti. Při této „reedici“ se navíc zjistilo, že dobový mediální obraz události se lišil od znovuvyvolané skutečnosti a že osobní zkušenost je jiná než politický přepis historie.

Rekonstrukční principy, známé již antice, jsou pro počátek našeho tisíciletí charakteristické. V době, kdy většinu pro lidstvo závažných událostí (válečné konflikty, katastrofy a jiné společenské a politické akty) sledujeme zprostředkovaně a permanentně skrze média, se objevuje potřeba tyto události prožít a poznat je nejen cestou racia a „objektivního“ zpracování, ale také formou bezprostřední empatie a individuální zkušenosti. V našem uměleckém prostoru si tyto tendence nalezly silnou odezvu v projevech například posledních vítězek Chalupeckého ceny, u Kateřiny Šedé, Barbory Klímové a Evy Koťátkové. Krátké období nutného odstupu od minulosti, potřebné pro definici nové porevoluční současnosti, bylo vystřídáno novým „nezatíženým“ zájmem o předrevoluční historii hlavně ze strany již nastoupivší a nastupující generace. Volných interpretací uměleckých rekonstrukcí bychom u nás nalezli nepřeberně.

Vybraní autoři tohoto porfólia se tématem rekonstrukcí zabývají z různých úhlů nejen spojených s historií, na níž je tato kategorie (stejně tak jako fotografické médium) závislá. Často se také pohybují na rozhraní procesu konstrukce a rekonstrukce. Například Tereza Severová konstruuje počítačově manipulované obrazy zatopených továrních hal a jednodruhově naplněných hangárů ve snaze vytvořit jakýsi psychologický portrét současné mentality. Na opačném konci problému zaplňování stojí Tereza Velíková. Ve svých nejčastěji videích spojuje do sebe dva obecné fenomény – asynchronní vztah mezi obrazem a zvukem, který má svou hlubokou historii, a rodinné rozestupy a prázdná místa v prostoru komunikace. Dvojice autorek Kateřina Držková a Daniela Matějková se performativním přístupem parafrází děl jiných umělců vyjadřují k současné problematice interpretace uměleckého díla – je určující autorský záměr nebo subjektivní výklad příjemce? Vlastní vztah k ikonám současné fotografie a tim i posunutý kontext a interpretaci tematizuje také Karel Knop v cyklu Die Drachenwanderung. Milan “Fano” Blatný spíše konstruuje nové svébytné prostory prostřednictvím autorského žánru fotomandal, které vznikají symetrickým exponováním čtvercových negativů na jeden fotografický papír. Nové souvztažnosti mezi jakoby náhodně seskupenými lidmi v ulicích a mezi skupinou a jejím pozorovatelem – divákem aranžuje Pavel Matela v projektu Reunion of Strangers, jehož název naopak poukazuje k rekonstruktivnímu výkladu.

Fotografie jako médium samotné může být a byla vykládána jako rekonstrukce reality. Rekonstrukcí rekonstrukce se tak de facto nastavuje opět její prvotní stádium konstrukce.