Lenka Glisníková (1990), studentka Ateliéru tvůrčí fotografie Ostravské univerzity, se ve svých dílech povětšinou soustředí na aktuální a často velmi intimní dění okolo sebe. V souboru Rekonstrukce zapamatovaného se poprvé výrazněji pustila do studia vlastní minulosti, vlastního fotografického archivu a to pomocí formálního klíče, jehož použitím upozorňuje na nedokonalost lidské paměti, ale i na nedokonalost paměti média fotografie. Přesto ani tato díla nepostrádají zřejmou privátní rovinu a nalézají se tak na pomezí nezřídka odosobněných konceptuálních souborů a intimní zpovědi.