Práce Terezy Sochorové se pohybuje v mnoha médiích od kresby po video, instalaci či animaci. Přesto z ní v posledních letech vyvstává jasná linie prozkoumávající vztah rozmanitých literárních předloh, vlastní práce se slovem či textem a vizuálního obrazu. Série Čtenářka (2006), Spisovatelka (2008), Vypravěčka (2009), Osvětlovačka (2010) a Posluchačka (2012) tyto prvky zpracovává v osobní, částečně autobiografické a především lyrické rovině. V Galerii Kostka Sochorová vystavuje jen první a poslední z těchto prací, Čtenářku a Posluchačku. Základem Čtenářky je fotografie autorčiny těhotné matky doplněná jemnou animací a zvukovou stopou, která naznačuje, co by žena sedící s knihou na klíně v zahradě mohla právě číst. Poněkud paradoxně k matčině požehnanému stavu je touto literární předlohou, kterou Sochorová jakoby „v duchu“ předčítá, úryvek z jednoho z posledních textů Marguerite Duras Psát, ve kterém se autorka vztahuje k tíživým tématům samoty, smrti či vzpomínání. Celý motiv Sochorová s jemnými nuancemi posouvá do současnosti v druhém videu, kdy rekonstruuje téměř identickou situaci v době vlastního těhotenství. Zvuková nahrávka k této práci kombinuje text povídky Chlapeček a dálka Daisy Mrázkové s úryvky ze záznamu živého vstupu autorčiny matky do rozhlasové věštírny, ve které se dozvídá, že bude mít vnuka a další detaily o jeho osudu. Z přítomného okamžiku, ve kterém se nachází divák výstavy, ho tak autorka vede do rovin přemýšlení o budoucnosti, očekávání i obav s ní spojených, stejně jako k přemítání o (vlastní) minulosti. Na rozdíl od rekonstrukcí raných performancí 70. či 80. let, které jsou v současném umění poměrně oblíbené, je tento přenos ryze osobní a přesto univerzální: naznačuje otázku dědičnosti nejen podoby či povahových vlastností, ale i nálad, melancholií a situací, ve kterých se člověk ocitá.
Tereza Sochorová ke svému projektu přizvala Filipa Cenka, se kterým v minulosti už mnohokrát spolupracovala. Jeho starší dílo Bez názvu (1996) tvoří určitou protiváhu výpravných prací Terezy Sochorové. Cenek zde představuje dva takřka identické odstíny modře, z nichž jednoho docílil promítáním modrého diapozitivu na bílou plochu a druhého naopak bílou projekcí na modré ploše. Přestože obě práce podobně jako u Sochorové mají opačné, v tomto případě abstrahované východisko, potkávají se nakonec v jednolitém středu, dvojici modrých ploch, které spíše než formální hru se světlem a podkladem evokují určitou náladu, čistotu modré hladiny či nebe bez mráčku, uklidnění, vyjasnění.
Na objektu ve středu výstavy, který čtveřici projekcí spojuje v množinu o dvou podmnožinách, se tak odehrává jemná matematika. Opakující se lidská situace, která nicméně nikdy není skutečně totožná, kontrastuje s optickou hrou, ve které bylo různými prostředky dosaženo téhož. Jedna podmnožina pracuje se slovem, druhá s tichem. Jako celek je tato množina zajímavým úkazem, který spojuje podobné přístupy k odlišnému obsahu v souvislou poetickou výpověď.