Těžištěm práce Tomáše Bárty je kresba. Malbami na rozměrnějších plátnech se Bárta zabýval občas a prostorové objekty vznikaly pouze při příležitostech výstav. Proces sedimentace, jak Bártův vývoj a „pozvolný pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ nazval kurátor jeho poslední výstavy Jan Zálešák, se tak uskutečňuje zejména skrze kresbu. Či alespoň donedávna tomu tak bylo.

Platilo to ještě před výstavou Softcore v brněnské Fait Gallery. Uskutečnila se na přelomu loňského a letošního roku a Bárta kvůli se na ní dlouho a intenzivně připravoval. Paralelně pracoval na kresbách, malbách a objektech. Díky tomuto „souběžnému vývoji“ ale vznikl nový typ sepětí mezi malbou a kresbou.

Do té doby se plochy jeho kreseb postupně zahušťovaly stále větším množstvím prvků. Náměty k nim Bárta nacházel v rozvráceném urbánním prostoru. Čerpal ze svého archivu nedomyšlených či zanedbaných detailů, dostaveb a druhotných záplat, krátkodobých účelových staveb, architektur bez architektů a „řešení z potřeby“. Vnímal, jak město prorůstá svlačci a grafitti a generuje nové slepé ulice a zóny, které původní strukturu už jen připomínají (Pokud ovšem látka města nebyla utkána pouze sešíváním záplat). Bártovy kresby byly jako spletitá křoviska, jimiž tu a tam prorazily trosky architektonického rozvrhu.

Skrze vyzrálé malby z podzimu loňského roku se více než kdy předtím sžil s estetikou barevných ploch, skvrn a jejich vzájemných vztahů. To poznamenalo i kresby, kterým se tehdy věnoval, a ještě více ty, co vznikly poté. Zatím jsou drobnější, ale přesto oznamují, že došlo k syntéze. Sjednocování kompozic barevnými plochami s sebou náhle přináší i jejich celkové zjednodušení.

Zatím nevíme, jestli je tato „posttraumatická syntéza“ epizodou nebo restartem celého systému. Zajímavá je ovšem právě zóna neujasněnosti. Bártova kresby jsou vždy elegantní, ať již je míra jejich ne/uspořádanosti jakákoliv. Spolu s rostoucí přehledností se zato stává čitelnou vazba k modernismu. V malbách pro Softcore byla zatím nejzřetelnější. V kresbách se zjevovala postupněji. V perspektivě dosavadní Bártovy tvorby je ale také tento příklon možné považovat za součást je fascinace „troskami“, „záplatami“ či prefabrikovanými a opětovně použitými materiály. Bártova tvorba je vlastně koláž z různě nalézaných a poslepovaných podnětů. A jako koláž může rezonovat i s obecnějším pocitem z přítomného stavu naší civilizace.

Jiří Ptáček, kurátor výstavy