komentovaná prohlídka

Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě 1860-1890

Wilhelm Riedel, Příboj II., 1866–1868, Oblastní galerie Liberec
Wilhelm Riedel, Příboj II., 1866–1868, Oblastní galerie Liberec

Výstavou provází lektorka Iveta Řežábková.

Na výstavě je představena více než stovka obrazů od téměř třiceti umělců. Z tuzemských malířů zde uvidíte díla Zdenky Braunerové, Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise, Antonína Chittussiho, Julia Mařáka, Soběslava Hippolyta Pinkase či Wilhelma Riedela; ze zahraničních umělců jsou zastoupeni mj. Tina Blau, Lajos Deák Ébner, Eugen Jettel, László (Ladislav) Mednyánszky, Géza Mészöly, Mihály Munkácsy, László Paál, Rudolf Ribarz, Robert Russ, Emil Jakob Schindler, Béla Spányi a další.

Tato výstava je jedním z prvních pokusů zmapovat tvorbu malířů, kteří se pohybovali mezi dunajskou monarchií a soudobými centry výtvarného umění. K důležitým zdrojům, ze kterých měli krajináři možnost čerpat, patřila tzv. barbizonská škola. Umělci z této skupiny, stejně jako mnoho jejich následovníků z celé Evropy, se soustředili na zachycení prchavých přírodních jevů a snažili se zprostředkovat svůj osobní pohled na krajinu. Poučení z barbizonské školy se projevilo u vybraných autorů právě v průběhu 60. až 80. let 19. století. Pozoruhodné jsou možnosti a osobní kontakty malířů ze střední Evropy a způsob, jakým přijímali nové přístupy postromantické krajinomalby.

Pro celou řadu autorů – Tinu Blau, Zdenku Braunerovou, Václava Brožíka, Lajose Deáka Ébnera, Antonína Chittussiho, Eugena Jettela, László (Ladislava) Mednyánszkého, Gézu Mészölyho, Mihály Munkácsyho, László Paála, Soběslava Hippolyta Pinkase, Rudolfa Ribarze, Wilhelma Riedla, Roberta Russe, Emila Jakoba Schindlera, Bélu Spányiho a další – se stala důležitými jejich osobní východiska tvorby, dosažená především na výtvarných akademiích ve Vídni, Praze, Mnichově, ale i v Düsseldorfu či Paříži. Zásadní kapitolu pak představovaly vlastní zkušenosti z Barbizonu i dalších oblastí Francie, vyhledávaných plenéristy. K tomu je třeba přiřadit i vliv holandské malby a vizuálně atraktivního prostředí Itálie. Plenérová krajinomalba, tzv. Freilichtmalerei, se stala nositelkou nových uměleckých tendencí směřujících od intimní a lyrické krajinomalby k impresionismu. „Intimní krajina“ svým zaměřením na živou skutečnost a orientací na domácí a venkovské prostředí pomohla k postupné transformaci krajinomalby směrem k modernímu umění.

Malíři reagovali nejen na kompoziční schémata s často využívaným nízkým horizontem, ale i po stránce malířské techniky objevovali pastózní rukopis a svobodnější práci s barvou. Na rozdíl od Francie, kde se projevy barbizonské školy a impresionismu prezentovaly jako skupinové hnutí, v našem prostředí zasáhly převážně jednotlivce. I ti museli mít však dostatečné nadání a finanční možnosti, aby se mohli do centra uměleckého dění dostat přímo, nebo všechny vymoženosti nové krajinomalby absorbovat s časovým odstupem prostřednictvím dalších, mnohdy geograficky bližších center.

Krajinomalba se stala významným žánrem 19. století, na němž se nejmarkantněji projevil rychlý vývoj směřující k modernímu pojetí malby.