Agrosquatting

Agrosquatting je sociálním činem. Může (ale nemusí) být zjevný. Může mít privátní, do sebe uzavřenou povahu, ale zároveň být veřejným politickým aktem. Může (ale nemusí) být strategií, jejíž základní motivací, nebo strukturou jednání je umělecká forma. Právě v překrývání těchto rovin se ocitá práce Jany Doležalové a Štěpána Plátka, když obsazují prostor opuštěného sadu, když si “přivlastňují” půdu, která je pozůstatkem hospodaření zemědělského družstva.

Výstava představuje fotografie sadu a okolního areálu s postupnou proměnou místa, videa z různých ročních období, dokumentaci intervencí v areálu a objekty vytvořené z materiálů a přírodnin pocházejících ze sadu a okolí. Nabízí se otázka, která z pozic je zde aktuální, která lépe naplňuje status této situace. Možná je to proto, že celý cyklus není ještě uzavřen. Zatím jde o přesvědčení, že zde se setkává zájem a instinkt hospodáře s odpovědným vztahem k přírodě a okolnímu světu. Nemusí jít o postoj prvoplánově ekologický. Možná je dvojici pohyb v opuštěném prostoru přirozený stejnou měrou jako ranní vstávání? Možná ke změně světa stačí vyčistit kousek půdy, zasadit nějakou rostlinu? Avšak přenos reality Sadu do galerie tyto otázky umocňuje, a to, co se jindy může zdát naivní, dostává svůj smysl…

Jana a Štěpán se nestali aktivisty dnem narození, ve škole je neučili, jaký postoj zaujmout v bezvýchodné situaci. To vše se vytváří danou teritoriální a sociální situací a Sad leží nedaleko jejich bydliště. Do struktur instituce vstupujeme tam, kde se nás osobně dotýká.

Kapitalismus vstřebává „vše“, vše transformuje a kontroluje, přetváří k obrazu účelu. Přesto, že je nám od dětství tato užitečnost a užitkovost vštěpována, je samostatné myšlení procesem, který směřuje k osvobození od stereotypních představ, přejatých zkratek, od bagatelizující reakce na nedefinované „neznámé“.

Na příběhu Sadu pracují Štěpán Plátek a Jana Doležalová tři roky. Příběh mi připomněl film Andreje Tarkovského Stalker. V něm sledujeme příběh Profesora a Spisovatele, kteří pod vedením průvodce Stalkera hledají v nebezpečné Zóně východiska a smysl naplnění života. Krajina Zóny se v mnohém podobá našemu Sadu. Stačí špatně vykročit, zlomit větévku a neštěstí je dokonáno. Cesta zpět nevede. To je idealistické vidění dokumentace o pohybu v Sadu. To naturalistické vypráví o lidech pochybného zjevu a nejasné profese, kteří se začali v Sadu objevovat a které tam Štěpán s Janou v posledních měsících potkávali. Možná jsou to hlídači, dočasní správci, ale může jít o příživníky opuštěného místa…

Pod vlivem změněné situace je možnost pokračovat v hostujícím hospodaření časově omezena. Možná dojde k rekultivaci, k převzetí novým vlastníkem, přístup do Sadu bude zapovězen. Pak by se z Jany a Štěpána mohla stát nová dvojice Stalkerů.

Pavel Humhal