Anna Krištofíková – Wild at Steel Heart

Název výstavy odkazuje k filmu „Zběsilost v srdci“ (v anglickém originále „Wild at Heart“) od nedávno zesnulého režiséra Davida Lynche, který snímek charakterizoval jako „hledání lásky v pekle“. Steel (ocel) v názvu výstavy pro autorku představuje mechanismy sebeobrany, jak chráníme své emoce, jak si stavíme masky, a co se stane, když tyto ochrany selžou. Výstava Wild at Steel Heart je zároveň návratem, doslova i obrazně. Po pobytu v New Yorku se malířka obrací zpět k sobě, ke své citlivosti a hlubším otázkám skrze novou zkušenost, otřes a pochybnost.

Mezi opakujícími se motivy najdeme klíče a zámky jako vizuální ornament, i jako otázku: chceme opravdu odemykat? A máme ten správný klíč? Kovová těla a černobílé figury ztělesňují stav obrnění, někdy nezbytného, jindy škodlivého. Gesto „uší“, které se v obrazech vrací, připomíná moment, kdy člověk sám sebe ironicky přechytračí a věří, že bude mít své reakce pod kontrolou, ale v rozhodující chvíli selže. Je to výsměch vlastní naivitě, snaze být připravený, která se ve výsledku ukáže jako falešná. Vzor na vlasech a v dalších detailech se v obrazech vrací jako patern, odkazující k fluiditě identity i dětským rituálům – Anna si jako malá opakovaně obkreslovala suky a léta z dřevěné podlahy na papír. Stejné vzory se objevovaly i při jejím experimentování s rajským plynem v New Yorku. 

Obraz Hádej, kdo jsem, můžeš hádat třikrát vychází ze skladby skupiny WWW Neurobeat. Autorka zde zobrazuje ženskou postavu s prázdným výrazem a na každé z jejích stran levitují dvě realisticky modelované masky. Ty nejsou karikaturou ani přehnanou stylizací, ale spíše věcnými tvářemi – jakoby alternativními možnostmi jedné identity. Nejde o různé výrazy, spíš o jemné posuny, jako by se postava pokoušela rozhodnout, kým být. Výjev působí jako psychologická rovnice beze slov: někde mezi rolí, přetvářkou a nehybným vnitřkem.

Závěrečný obraz 6:07 se odehrává při úsvitu. Hvězdy už vyhasly a nebe je prázdné. Zámky ve tvaru hvězd byly uvězněny na plotě, jako připomínka něčeho, co bylo. Je to tichý, melancholický obraz a funguje jako metafora k vyhaslým vzpomínkám. 

Výstava Wild at Steel Heart není výpovědí o selhání, ale o porozumění tomu, co všechno jsme ochotni uzamknout, abychom přežili, a o odvaze dělat chyby, i když volby, které děláme nejsou vždy účinné, jen zoufale lidské.