Malířky Karolína Rossí a Kristýna Šormová se nedají označit jako „klasické“ krajinářky. Přesto hraje krajina v jejich tvorbě nezastupitelnou roli. Pobyt v ní přináší oběma vzácné

chvíle, kdy mohou setrvat samy se sebou. Získat nadhled nad situací, do níž jsou chtě nebo

nechtě vtaženy. Dává jim možnost oprostit se alespoň na chvíli od očekávání, která jsou v ně

vkládána, od rolí, které jim náleží. Chůze krajinou je jak pro Karolínu, tak pro Kristýnu

především očistným procesem, cestou k sobě samé a podnětem k další tvorbě.

 

Během pobytu ve Skotsku a v Anglii na jaře 2014 Kristýna dočasně opustila plátno

a začala se intenzivněji věnovat práci na papíře. Pod dojmem zdejší krajiny – především nezaměnitelné světelnosti a sledování pohybu trav ve větru – navázala na dlouhodobě sledované téma zachycení dynamických jevů v přírodě. V experimentech s papírem začala postupovat obdobně jako při malbě na plátno. Nanáší barevné vrstvy, které následně odstraňuje smýváním nebo škrábáním, řezáním nebo rytím. Tento postup je provázen pocitem strachu z nevratného porušení struktury křehkého materiálu, ale zároveň dravou touhou
po odstranění přebytečných nánosů, jež je v její tvorbě dlouhodobě přítomná. Kristýna pracuje pevnou rukou chirurga a s trpělivostí restaurátora. Do maleb i skic projektuje své aktuální duševní rozpoložení. Odstraňuje nánosy, které časem ulpěly, aby se propracovala
k tomu, co zůstává skryté a pouze místy prostupuje na povrch jako světlo procházející neprostupným houštím. Tisíciletá tradice zpracování papíru, s kterou se měla možnost seznámit během cesty do Japonska, v ní zájem o zkoumání možností práce s tímto materiálem ještě více prohloubila. Vytvořila cyklus křehkých kreseb Haiku založený na zářivé barevné skvrně a jemné perforaci. Postupně se však začala vracet k velkým plátnům a vrstvit na ně utržky papíru. Skrze nánosy materiálu a barvy však stále proniká zneklidňující světlo
a postupně se rozlévá po celé ploše plátna. Kristýniny poslední, téměř monochromní obrazy evokují arktické krajiny zahalené v mlze zvířeného sněhu. Pod clonou bílého světla však nadále cítíme drsnou a členitou strukturu povrchu tvořenou nesčetnými vrstvami sedimentů. Stopy v ní zanechává i Kristýnin tvůrčí přístup, který je prudký a expresivní. Karolínin způsob práce je oproti tomu koncentrovaný až meditativní. Podobně jako u Kristýny hraje
v její tvorbě důležitou roli pohyb. Chůzí v krajině se dostává do pravidelného rytmu, jenž ji přivádí až do stavu rozostřeného vidění, kdy jednotlivosti pozbývají ostré kontury, ale o to intenzivněji se vyjevuje jejich podstata. Při své práci v ateliéru ve své mysli zpětně vyvolává vjemy z místa, vzpomínky na cestu krajinou. Intuitivně klade na papír barevné skvrny, jež jsou koncentrací prchavého prožitku, a dále je rozpracovává. V menších formátech získávají podobu znaků. Tento postup připomíná práci fotografa v temné komoře, vyjevování obrazu
ve vývojce. Jako by na bílém transparentním pozadí, připomínajícím zastřenou a rozostřenou mysl, v posledních plátnech navíc zjitřenou dynamickým vířením (myšlenek), vystupovaly obrazy nejasných kontur a postupně na cestě ke svému divákovi získávaly konkrétnější tvar
a význam utvářený jeho vlastní představivostí. 

 

Nina Michlovská