Bílý Pokoj je místem zcela neutrálním pro platformu dvou světů. Ty se setkávají v jednom místě a čase. Je to galerie Centra sklářského umění, která je v přeneseném slova smyslu skleníkem a práce Heleny Ťapajnové a Adély Lakomé. Bílý Pokoj je prvopočátkem, výchozím bodem, nulou a dokonalou esencí přeměny materiálů v neutrálním prostředí. Je to výstavní prostor, který je zcela nezatížený svou pamětí a historií. Název Bílý Pokoj vznikl jako detašované pracoviště ve Zlíně, kde studentky ateliéru Design skla realizovaly koncepci výstavy pro Centrum sklářského umění v Huti František.

Ve „skleníku“ klíčí nové formy, přetvářejí se věci neživé v živé a naopak. Je to prostor zcela svobodný a otevřený k uměleckým intervencím, kde je možné všechno. Tak jak se skleník chrání před ožehavým sluncem bílou výmalbou, tak vznikají jemné bílé mýdlové malby na oknech galerie. Vše se odvíjí od základních prvků této drobné zahradní architektury. Autorky výstavy připravily pro galerii dva centrální interaktivní objekty. Jeden je zmenšeninou skleníku, ve kterém vyrostla karamelová architektura. Ta podléhá vlastnímu zániku díky teplotním vlivům prostoru galerie. Teplem se přísná stavba proměňuje na amorfní tvary. Druhý skleník je vytápěný párou. Ta je vytvářena prostřednictvím kapek vody padající na horkou plochu. Dochází tak k ohřívání, zamlžování a metamorfóze.

Další akcentací výstavního prostoru, který autorkám připomíná skleník jsou objekty vyrobené z živých rostlin. Vzniklo tak herbárium, které je propojené s mýdlovou výmalbou skleníku. Jako kdyby probíhal proces L’enfleurage, při výrobě květinových vonných esencí. Zamrazení a zastavení času u kvetoucích rostlin reflektuje neustále se opakující proces obnovy přírody.

Procesuální charakter instalace, je pro obě autorky velice důležitý. Dočasná existence některých vystavených exponátů činí výstavu výjimečnou. Proces proměny se nebude nikdy stejně opakovat. Vše se odehraje pouze v tomto místě a vymezeném časovém horizontu.