Blanka Nováková: Mezi námi

K obrazům Blanky Novákové jsem se v posledních týdnech opakovaně vracela. Hledala pro ně ty správné slova, kterými bych si sama před sebou ujasnila, čím na mě tyto olejomalby vytvořené technikou ala prima působí tak znepokojivě, soucitně a blízce zároveň.

Autorka se rozhodla vystavit obrazy ze dvou různorodých celků. První je prezentovaný obrazy Strašáci, Slepá bába, Na střed, Dvakrát a Označenost. Jejich charakteristickým znakem je náznakovost a způsob „vidění za roh“ Jinými slovy skutečnost, že svou kompozicí a zobrazenými výjevy odkazují do jakéhosi paralelního prostoru mimo malířské plátno i fyzickou bytnost diváka. Vytváří tak atmosféru přítomnosti čehosi neviditelného a tím pádem i zneklidňujícího.

Na obraze Strašáci tak například domnělým bubákem není tolik vyobrazený věšák se starým kabátem, ale přítomnost neviditelné bytosti soustředěně sledované psíma očima. Jen několik dnů po spatření tohoto obrazu jsem pobývala ve starém domě. Můj pes se tehdy kolem půlnoci zničehonic rozštěkal s pohledem fanaticky zírajícím do prázdného rohu místnosti. Příběh naznačený v obraze, se tak vtělil do mého vlastního života.  Při pohledu na houpacího koníka osedlaného tlustým medvědem se mi evokují slova z básně Petra Handkeho, kterou proslavil film Nebe nad Berlínem: Když bylo dítě dítětem, nevědělo, že je dítětem, všechno pro něho mělo duši, všechny duše byly za jedno (Z básně Als das Kind Kind war).

V dětstí jsme všichni věděli jak plstěnému koníkovi vdechnout život. Houpací koník probodnutý šípy jako Sv. Sebastián tak náhle ve svém vyplašeném pohledu skrývá divokost dostihového koně se vší jeho svobodu i strachem. Schematický svět starých hraček se tak skrze pohled koníka proměnil v dramatický výjev. 

Napadá mě, že obrazy Blanky Novákové fungují na principu blízké distance.  Schematičnost, potlačení nebo prázdnota plátna vytváří odcizující efekt. Ovšem ve stejnou chvíli autorka věnuje mistrnou pozornost určitému detailu, nebo alegorii, která nám umožní s obrazem navázat blízký rozhovor. Je zajímavé, že emotivním bodem autorčiných obrazů se v obou vystavených sériích stává pohled očí ať už zvířecích, nebo lidských. Skrze oči zpravidla navazujeme kontakt se svým okolím. Podivnost, nebo absence pohledu je pak tím, co nás může zvláštně rozrušit. A co teprve v situaci, kdy se naše zraky střetnou s pohledem lidí z dávno zašlých fotografií. S oblibou si takové fotografie prohlížím. Přemýšlím nad lidmi, které zobrazují, a které jsem nikdy nemohla potkat, ale i přesto k nim cítím jakousi nostalgickou touhu. Na chvíli být s nimi, být v jejich životech, v jejich století.

Vyobrazení postav na zašlých fotografiích je tématem druhého z vystavených cyklů. V těchto obrazech jsme vlastně vyzvání k překonání dvojité distance. Tím mám na mysli skutečnost, že autorka portrétuje fotografie. Zobrazuje tak již jednou vyobrazené. Malíři fotografii hojně využívají jako předlohu pro své obrazy. Ovšem zde je to o něčem jiném. Velmi tvůrčí a nosné je ono otevřené přiznání se k fotografii; zachycení nejen vyfocených tváří ale i okrajů a samotných kvalit fotografického média. Přemýšlím, proč si autorka toto téma vlastně vybrala. Jaký je asi pocit malovat tváře dávno nežijících lidí. Je to touha spojit se s nimi, poznat jejich životy?

Obrazy Blanky Novákové ve mně zvláštně rezonují. Považovala bych je za dobré spojence na vlastních fantazijních toulkách. Vzdálené a tajemné v nich ožívá a volá po naší pozornosti. 

Jana Písaříková