Sochařská instalace Branky Uljarević se zabývá vztahem mezi dvojrozměrnou
formou a trojrozměrným sdělením. Metafora kresby je jí pravděpodobně
blízká z toho důvodu, že ji umožňuje nejlépe definovat proces, kterým její
instalace vznikají a její zájem o základní geometrické linie, úhly, tvary.
Realizace instalace měla dvě základní fáze. V první si autorka připravila
rastr tvořený výřezy do starých dřev a nábytku, ve druhé části do těchto
výřezů zasadila skla. Tímto způsobem z kresby ve dřevě, mohli bychom říci
z půdorysu sochy vyrostl iluzivní skleněný zámek. Samotné skleněné pláty v
něm fungují jako plochy pro lomení světla, pro hru poloprůhledných odrazů
okolních jevů. Autorka své instalace nejčastěji prezentuje v otevřené
krajině, nebo v prostředí továrních hal, jsou to solitéři potřebující
dostatečně velké prostory. S kresbou je spojuje i jejich imaginární
charakter, schopnost vytvářet neexistující místo, které vzniká překrýváním
skel a optickou deformací okolního světa skrze tyto skla. Instalace Branky
Uljarevič je tak lapačem snů a zároveň rozloženým kaleidoskopem.

Jana Písaříková