Pojem transpozice označuje převod či přenos významu při zachování jeho podstaty. Příkladem budiž hudební skladba převedená z jedné tóniny do jiné, typologicky shodné varianty, přičemž vztahy mezi jednotlivými tóny zůstávají totožné, stejně jako tempo, rytmus a přednes. Jakkoli na první pohled vzdáleně, je to právě využívání tohoto principu, co spojuje trojici autorů, Radoslava Bigoše, Michala Ožibka a Zdeňka Trse. Všichni tři jmenovaní se totiž shodně pokoušejí reflektovat odlišný, vysoce komplexní systém a převést jej v jiný, ještě komplexnější, aniž by utrpěla jeho podstata – a to ať už se jedná o atomizované předměty reálného světa (MO), latentní obrazy světa vnitřního (RB) nebo obecné principy astronomie (ZT). Je jasné, že jejich postup je v řadě ohledů intuitivní a hluboce osobně podmíněný – že transpozice v tomto smyslu neznamená systematický pohyb ve struktuře, ale překlad do cizího (ve skutečnosti samozřejmě vlastního) „jazyka“; že se jedná o pokus pochopit, adoptovat a reflektovat cizorodý svět, který se pak přirozeně stává světem novým, nově osídleným. A že tento svět není ani tolik tvořen věcmi, jako spíše vztahy mezi nimi a vůči nim.

Jako nejcitlivější se v tomto směru prezentuje Radek Bigoš, který reaguje na své vlastní expresivní gesto, na svůj vlastní prožitek. To, co v jeho případě emocionálně téměř zahlcuje, jakkoli je již ve skutečnosti distancované, se v Ožibkově malbách stejně intenzivně dme pod povrchem – evokujíc zkušenost kondenzovanou ve zdánlivě neživém, marginalizovaném předmětu. Zdeněk Trs pak svou reflexí abstraktních systémů a logických rámců jakoby představoval přímý protipól obou, ve skutečnosti však věc dovádí do nutných důsledků: To, co je z podstaty pouze konceptuální či imaginativní, se stává hmatatelným, hmotným.

S vědomím toho, že se pohybujeme na půdoryse umění, se v této souvislosti tím palčivěji nabízí otázka, jak – pokud vůbec – se liší proces poznání v kontextech vědy a umění, fáze objevu a porozumění, a jak se liší jeho zisky. Jakkoli totiž každý po svém, všichni tři autoři cílí shodným směrem – do nitra, k podstatě věci, k tomu, co je; a pohybují se tak přirozeně v prostoru mezi osobním a obecným, imanentním a transcendentním. Jejich úsilí je téměř dojemně naivní, protože skutečné, živoucí, podobně jako nakonec představy či prožitky, úvahy o pohybu vesmírných těles nebo existence věcí, které člověk vytvořil a záhy opustil, aniž by vyvinul snahu jim porozumět – stejně jako ony jsou však také precizní a ostré, soustředěně zaujaté a nekompromisní. A lze je proto chápat jako úvahu nad tím, co to znamená abstrahování – jak ve smyslu pojmenovávání či definice, tak převodu nekonečně pestré osobní zkušenosti v univerzálně srozumitelné sdělení, které by mělo schopnost znovu se v divákově imaginaci rozvinout do původní šíře a být výmluvné bez ohledu na zvolený kontext či časoprostor.

Nechtíc, ale možná nevyhnutelně, se proto vracíme ke zcela intuitivnímu a obecnému východisku – je možné sdílet podmíněný, intimní prožitek? Je možné jej omezit a zprostředkovat, aniž by utrpěl? Je možné jej zobecnit? Jednoduchost neznamená banalitu – podstata věci nakonec spočívá v její aspiraci na nadčasové, nikoli časné, v odhodlání přiblížit se tomu, co proměnný kontextuální rámec překračuje: komplexní hodnotě. Ne náhodou vybraná díla spojuje vysoká estetická kvalita, jíž je v tomto případě potřeba chápat jako nutnou, nikoli postačující podmínku – a také vtip, ne humor, ale esprit porozumění.