Daniel Pitín patří mezi nejvýraznější představitele současné mladší české malby, jejichž dílo je často vystavováno v zahraničí a dostává se tak přirozeně v oblasti vizuální kultury do kontextu globálního dění. Dlouhodobě se zabývá proměnami a aktualizací malířské iluze. V rámci statického média obrazu se zajímá o nové formy „popisnosti“ ve vztahu k pohyblivému obrazu a s ním spojenými narativními postupy. Právě transformace celého „vyprávěcího pole“, v němž se komprimují časové a prostorové plány a v němž se rozkládá či emancipuje jednoznačnost děje, je tím, co autora neustále fascinuje. Vztah statických výrazových prostředků k všudypřítomné zkušenosti s časovými médii a naopak. Oba směry jsou pro autora výzvou. V promýšlení obrazu tak autor zhodnocuje i svou přímou zkušenost s filmem a videem.  

  

Výstava v Galerii Vyšehrad nazvaná Inkorporace představuje výběr nových prací převážně z posledního roku, tedy z období pandemie a dočasně pozměněných společenských podmínek. Vybrány byly menší formáty, aby vynikla podstata sledovaného problému. Tím je rozvíjení dekonstrukčních procesů, které rozkládají a nově skládají narativy figury a rámce, a to tak, že dochází k jejich vzájemným prostupům a deformacím. Děj se vymaňuje z jednoznačných čtecích úběžníků a stává se svébytným pohybem integrujícím do sebe vědomé i podprahové impulzy. Pitín používá věcnost na způsob architekta jako „materiál“ pro konstelaci přesvědčivé iluze, tak jako film, ale s tím rozdílem, že jde vědomě za kulisy celého procesu a rozkrývá ho. Produkční a postprodukční práce u filmu výrazně přispívají k tomu, aby se stylizace scény stala transparentní, aby zmizely všechny stopy její aranžovanosti a lidské oko zachytilo pouze „dokonalý jev“ v kánonu jeho časoprostorové jednoty. Stačí však ocitnout se na chvíli mimo záběr kamery, aby se celá složitost sofistikovaně dotažené vizuální „nepravdy“ odhalila. Pitín zkoumá právě tento „balanc mezi iluzí a jejím neustále hrozícím pádem“ či „prozrazením“. Odhaluje konstrukční povahu filmové ale i tradiční obrazové iluze, aby podpořil otevřený proces oscilující mezi zvěcňováním a odhmotňováním. Uvolňuje tak iracionální pohyb prostupující neustále se měnící jevy a jejich předobrazy – odkazy na věcné stavy. Nic tu nesetrvává v klidu a na nic zdánlivě předmětného není spoleh. Obraz je líčen jako jedna proměnlivá, tekutá ontologická nejistota, v níž jsou lapeny a v níž bloudí lidské smysly, které se neustále pokoušejí o orientaci ve viděném.  

  

Situace kolapsu je krizí zvěcňování. Věci totiž pojmenovávají stavy a automaticky je překlápějí do jazyka reflexe. Když jsou však kontaminovány stavem permanentní transformace, je rozkládán i jazyk, který náhle není schopen je v jejich proměnlivosti popsat a tedy zachytit. Vše uniká do sféry uvolněných sdružených fenoménů, které zneklidňují či přímo iritují smyslovou pozornost diváka. Iritace je příčinou nakročené transformace, která jako by se zasekla a visela mezi předmětností a jazykem abstrakce. Právě toto přechodové „rozhraní“ referuje o proměně vnímání v době digitální kultury, která vytěsňuje formální svět abstrakce v prospěch dokonalé narativní iluze, a používá ho pouze jako skrytý konstrukční potenciál pro své vizuální „kouzlení“. Daniel Pitín upřednostňuje pro současný obraz postupy „iluzivního odkouzlení“, neboť jsou pro něj v době „křížení médií“ jednou z možností, jak se znovu dobrat mizející či ztracené identity, kterou nalézá v dosud spíše přehlížených lokalitách, meziprostorech a záhybech. Autor tím, že se prostřednictvím svých výrazových nástrojů dotýká určitého problému a snaží si ho přivlastnit, je tím samým problémem jako autor zcizován a ve své identitě rozpouštěn. Inkorporuje a je inkorporován. Pohybuje se uprostřed tvárných a destruktivních sil. Zasahuje do nich, aby znovu porozuměl smyslu jejich existence a neustálé přítomnosti. Aktualizuje roli malířské iluze v době, kdy je pro smysluplné pochopení světa nutné napodobovat spíše procesy, nežli věci, které se na podkladě výzkumů částicové fyziky samy proměňují v cosi nespolehlivého, co se samo stává iluzí. 

  

kurátor: Petr Vaňous