Daniel Vlček, Levi van Veluw: After the End of Art

Po konci umění

Jako kdyby se již vše stalo. Umění opustilo představu lineárního vývoje či pokroku, které svět umění nutily neustále hledat nové (kvality, díla, tvůrce, média). Mimo diktát očekávání se umění vrací ke zkoumání své minulosti. Jednotlivé návraty ke specifickým momentům dějin umění tematizují nejen formální, nebo obsahové prvky, ale obecně reflektují podmínky na konci těchto dějin. Jako kdybychom přímý a osobní kontakt s minulým postupně nahrazovali odstupem. Tento flanuerský postoj mění čas nejen ve vztahu k dějinám, ale také v rámci kontaktu s uměleckým dílem. Takřka archeologické ohledávání minulého se stává o to silnější, že není jen cestou zpět, ale vtahuje nás také do minulé budoucnosti – k reflexi nevyužitých možností a specifických očekávání tehdejších tvůrců.

Obvykle spojujeme myšlení konce umění nebo jeho "posthistorie" s readymades, konceptualismem, nebo třeba novými médii. Ale od svého počátku (W.G.F. Hegel) až k některým vrcholům (Arthur Danto) je tato myšlenka spojena s malbou. Přesto, že právě toto médium podle mnohých tvoří do sebe uzavřenou, konzervativní tradici v opozici k postmediálnímu umění, můžeme malbu znovu vymezit ve vztahu ke konci umění.

Arthur Danto umístil svou verzi této myšlenky do blízkosti pop artu, konkrétně k jeho známému setkání s Brillo Box. Historický vrchol kritických možností umění spatřuje v reflexi rozhraní mezi uměleckým dílem a běžným předmětem. Po zpochybnění této hranice podle něj umění ztrácí možnost lineárního vývoje a rozpadá se do mnohotvárné "postnarativní", či "posthistorické" fáze: "Postnarativní doba nabízí širokou škálu uměleckých možností (…). Příznivé a pružné prostředí tohoto přelomu jistě otevírá prostor pro malbu a dokonce také pro abstraktní malbu a monochromy."[1]

Danto si všímá přetrvávající možnosti abstraktní malby respektive monochromů a na obecné rovině spojuje myšlenku konce umění s reflexí populárních a masových médií. Oba tyto prvky můžeme sledovat v díle Daniela Vlčka. Jeho tvůrčí přístup vychází  z využití vinylových desek, jejichž kruhový tvar vepisuje do originálního výtvarného jazyka. Jeho malby můžeme chápat jako (postkritický) návrat k tomuto masovému médiu minulosti. Hudba a její vnímání nachází novou estetiku. Konec gramofonu se odehrává v posthistorii malby.

Levi Van Veluw se zabývá minulostí a jejími estetickými možnostmi ještě radikálněji. Ve svém aktuálním cyklu The Collapse of Cohesion oživuje samotný proces konce. Síla obrazu získává tvar prchavého momentu a estetického bezčasí zároveň. Abstraktní a přeci blízký interiér rozevírá časovou soudržnost, dětství, obrazotvronost stejně jako třeba práci i systém poznání a vše nabíjí svébytnou dynamikou.

Nenacházíme okraj zlomu, stejně tak ani konec umění – ocitli jsme se v jejich donekonečna prodlužovaném procesu. Pokud tedy vůbec je, nebo bylo něco takového jako konec umění, nepochybně jsme jej překonali.

Václav Janoščík

kurátor

[1] [1] Arthur Danto, After the End of Art. Princeton: Princeton University Press 1997, s. 148