David Přílučík

David Přílučík – Movies of Tomorrow

31. říjen – 31. prosinec 2018

2. podlaží budovy 14, videoroom
Trvání výstavy: 31. 10. – 31. 12. 2018
Vernisáž výstavy: 30. 10. v 17. hodin
kurátor výstavy: Ivan Bergmann

David Přílučík představí své video Blind Bidding. To se zabývá současným vývojem v oblasti generace a distribuce dat, což Přílučík demonstruje na příkladu z filmového průmyslu. Video zachycuje fiktivního vývojáře Petera Davise, který přednáší o možnostech využití dat pocházejících ze starých filmů režiséra Victora Fleminga. Ačkoliv je Fleming již dávno po smrti, lze dnes spekulovat o jeho potenciálních nových filmech, jejichž děj vychází z režisérových realizovaných snímků. Blind Bidding však nespekuluje o podobě budoucnosti jako takové, ale o způsobu jejího formování a o tom, kdo má právo jej utvářet. Ve videu tak vyvstávají důležité otázky ohledně možných dopadů technologického vývoje na kulturní a sociální sféru.

 

Co by se změnilo, kdybychom zjistili, že výpočetní procesy nebyly vynalezeny, ale objeveny? A co kdybychom došli  k závěru, že skutečným gravitačním centrem evoluce inteligence není genealogie lidského mozku, ale epidemiologie obrazů a vizuálních jazyků? Tyto dvě provokace stojí v pozadí dnešního obratu v našem chápání toho, co znamená inteligence, a do jaké míry můžeme nějakou inteligenci považovat za v pravém slova smyslu umělou. 
Dle Friedricha Kittlera je křemíkový čip přírodou, jež přepočítává sebe samu. Dle Friedricha Schellinga je filosofie „přírodní historií mysli“, a spolu s veškerým myšlením vůbec se podílí na „produkci přírody“. Jinými slovy, procedury, jež běžně spojujeme s inteligencí, jsou bohatě rozseté přes několik škál, dimenzí a registrů reality. Místo toho, abychom inteligenci připisovali jenom specifickým shlukům organické hmoty, které nazýváme „lidmi“, můžeme začít rozlišovat celé spektrum inteligencí – minerální, uhlíkovou, individuální, systémovou.
Pokud recept na umělou inteligenci spočívá v opracování křemíkových minerálů, do kterých se pak pustí elektřina (plus pár dalších operací a ingrediencí), jde zde spíše o odhalení latentní vlastnosti hmoty samotné, než o vytvoření něčeho „umělého“. 
Křemíková (někdy dnes nazývaná také „strojová“) inteligence je jiným žánrem inteligence než ta založená na organických sloučeninách uhlíku (které nabývají někdy hyperkomplexních forem, např. v podobě lidského těla).
Evoluce obou žánrů se nedávno potkala v podobě vstupu vizuální kultury hominidů do strojových výpočetních procedur. Miliony a miliony obrázků pořízených ručními kamerami, jež tento živočišný druh nazývá „smartfony“, jsou denně instrumentalizované jako krmivo pro trénink neuronových sítí.
Tohle prolínání lidské vizuální kultury s nelidskými výpočetními kapacitami postupně vyústilo do situace, kdy produkce obrazů stroji pro stroje představuje dominantní formu komunikace na internetu. Obdobně se to má i s pohyblivými obrazy
produkovanými o něco vyspělejšími kamerami. 
Musíme si uvědomit, že obrazy, které strojová inteligence produkuje, jsou obrazy jenom náhodou. Povrch digitálních obrazů je ve skutečnosti diagramatickým prostorem strojového myšlení. Neboli jinak řečeno – obrazy se stávají stroji, stávají se vektory algoritmických operací.
Když se díváme na filmový trailer sestavený strojovou inteligencí, díváme se na návrh neuronové sítě, jak co nejlépe vyřešit problém toho, jak nejlépe zorganizovat data, jež má k dispozici, s ohledem na vzory a pravidelnosti, jež v nich nachází. Filmový jazyk a filmový obraz přestávají být vyjádřením lidské kreativity a stávají se vedlejším, povrchovým produktem mimo-lidské mysli přemýšlející sebe samu po své autonomní evoluční trajektorii.
Stroj, jež myslí skrze obraz, je zároveň strojem, jež luští budoucnost z pozorovaných regularit, jež spatřuje ve svých vstupních datech, podobně jako věštkyně luštící váš osud ze dlaně. Snad v této budoucnosti spatří i brzký konec lidského přesvědčení o výjimečnosti kognitivních a kreativních schopností, jimiž je tento druh nadán.

Autor textu: Lukáš Likavčan