Deep Blue Kasparov
Nedávná adaptace budovy bývalého kina Máj na depozitář Ostravského muzea a chystané spuštění superpočítače Solomon v Národním superpočítačovém centru v Ostravě-Porubě. To jsou dva ostravské projekty, které Pavlu Stercovi posloužily jako prvotní východisko pro uskutečnění quazi-sociologického výzkumu směřujícího do zákulisí dvou odlišných institucí, jež ale propojuje jejich dedikovaná role nositele lidského poznání. Namísto očekávané dialektiky mezi lidskou a umělou inteligencí, minulostí a budoucností či přírodními vědami a vědami společenskými, však Sterec staví spíše na konvergenci a jednotlivé hlasy vycházející z nitra obou institucí artikuluje tak, aby jejich původ zastřel a tím zdůraznil společně sdílený základ. Nástrojem či prostředníkem je mu v tomto fotografie někdejšího ostravského dolu Šalamoun z archivu muzea, která bude figurovat i na těle superpočítače téhož jména. Přirozeně, že takto užitá fotografie má primárně symbolizovat postoj municipality, která spatřuje v informačních technologiích jednu z cest, jak poddolovanému městu zajistit novou perspektivu. Pro Sterce je ale zřejmě více než tato oficiální rétorika, zahrnující i odkaz na zakladatelský počin rodiny Rothschildů (Solomon Rotschild), důležitá asociace se starozákonním králem Šalamounem, jehož legendární moudrost lze přirovnat k archivu vědění personifikovaného jak mozkem počítače tak institucí muzea.
Stercova instalace tedy de facto oprašuje ideu pansofismu, podle které je propojení různých vědních disciplín nezbytným předpokladem k dosažení univerzálního poznání. Superpočitač i muzeum je možno nahlížet jako nástroje umožňující pracovat s širokou škálou témat, od historie k medicíně, krizovému managementu při živelných katastrofách, až třeba po genetiku či geologii. Jestliže ale nedojde k jejich propojení, může se stát, že „archiv vědění“ zůstane jen sumou informací podobnou té, kterou disponoval hrdina Borgesovy povídky Funes, muž se zázračnou pamětí, jehož hlava byla sto uchovávat všechny věci a události, ovšem jen jako izolované fenomény, bez schopnosti s nimi dále nakládat a dávat si je do myšlenkových vztahů a souvislostí. Funesovi totiž chyběla schopnost myslet. V jeho napěchovaném světě existovaly jen detaily.
V daném kontextu lze číst i mírně disociativní název Stercovy instalace, odkazující na památné šachové klání, v němž superpočítač navržený firmou IBM prvně triumfoval nad – toho času – úřadujícím mistrem světa Garri Kaparovem. Spíše než jako soky chce totiž autor oba protagonisty vidět v roli partnerů, což nám nenápadně podsouvá i vyloučením dělítka mezi jejich jmény.
Pavel Sterec (*1985, žije a pracuje v Praze) je absolvent pražské AVU (2006-12), kde prošel ateliéry Miloše Šejna (Škola konceptuální tvorby), Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy (Ateliér malby II) a Zbigniewa Libery (Ateliér hostujícího pedagoga). Autorovy práce mají zpravidla charakter dlouhodobě promýšlených průzkumů reagujících na nejrůznější druhy podnětů z oblasti vědy, ekonomie či politiky. Jejich podoba často odkazuje ke skutečné vědecké práci, jejíž systematičnost a empirický základ ovšem vědomě narušuje asociativní předivo vztahů a vlivy náhody či iracionálna. Sterec k tomu říká, že „experimentuje v malém se sociálním inženýrstvím jako uměleckým postupem“. Významově mnohoznačné struktury, jež takto vytváří, jsou ale v každém případě zárukou překvapivých zjištění, kterých by s využitím standardních vědeckých postupů nebylo možné dosáhnout. Sterce také intenzivně zaměstnává práce s muzejními exponáty, ať už jde o meteorit (Dva malé průsečíky na velké vertikále, 2011), dopis, kterým se jeho pisatel doznává k vraždě (Já bych raději ne, 2010) či o repliku kamenného platidla (Nehybná směna, 2012). Do této kategorie přirozeně spadá i aktuální ostravský projekt, jehož podstatu tvoří šesti-kanálová zvuková instalace a fotografie ze sbírek muzea, vyzvětšovaná do podoby interiérové dekorace tzv. nostalgického místopisu. Pavel Sterec je finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011). Spolu s Jiřím Ptáčkem a Terezou Stejskalovou stojí za iniciativou Nulová mzda.
Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum
