Oldřich Smutný, 2. pol. 50. let

Když Bedřich Smetana napsal nejčeštější operu Prodaná nevěsta vsazenou do maličkého kousku Čech, když stvořil nejosobnější symfonickou báseň Má vlast, tehdy sáhl po nesmrtelnosti a stal se světovým. Kdo dnes sází na jakési globální umění, nepocházející odnikud, kdo nemá mateřštinu, túruje světovost, plete se. Jakoby právě cesta k univerzálnímu porozumění vůbec nevedla přes abstrakci uměleckého jazyka – jako nějakého basic art, po vzoru basic English, ale právě opačně, věrností nejlokálnějšímu lokálu a dialektu místa. Podobně při studiu scénografických možností Prodané nevěsty přišel malíř Oldřich Smutný, člen skupiny UB 12, na to jak harmonizovat celek a jeho sdělení. Odtud svým jedinečným způsobem vytvářel krásné dílo, které se stalo srozumitelným pro většinu světa. Zakořenil v tom kousku Jižních Čech, kde se odehrávala Prodaná nevěsta. Zvolil si barokní průčelí statků, malé rybníky, labutě, nic prvoplánově velkolepého, nic ohromujícího, nic světoborného. Lokální dlouho pozorovaná krása zjevů zachycená v tom kterém detailu a místě. Malíř Smutný vidí a uchovává tyhle zásvity harmonie podobně jako Bohuslav Reynek nebo Jan Zrzavý, nechává všechno promlouvat v tom světle a na tom místě, kde žije. Výjevy z jejich návsi, od jejich rybníka tím jsou pak, asi překvapivě, nejsrozumitelnější všem, kdo jsou odněkud, ačkoli tam nikdy nebyli.
 
Hodinové vyprávění Oldřicha Smutného moderuje jeho přítel, malíř a kurátor David Bartoň. Natáčeli v pražském ateliéru na Národní třídě a v Putimi během roku 2006. Dokumentarista Lumír Moučka nesnímal výtvarníka předstírajícího, že tvoří, ani nepoužil v podkresu hudbu, nechal prostě Smutného vyprávět a divákům filmu vzkazuje „Přál bych si, aby svět umění naplnila Oldřichova často opakovaná myšlenka dělat svět krásnější“.
Může to znít pateticky, ale není žádoucí, obzvlášť za časů covidu, svět spíš zkrášlovat než dokumentovat, že je hroznej?
 
Na premiéru filmového dokumentu Oldřich Smutný vypráví se můžete podívat zde.