Divadlo
Poselství malby
Ačkoliv Tomáš Tichý v roce 2011 úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze jako restaurátor, součástí jeho diplomové práce bylo i několik mimořádně osobitých vlastních malířských děl. Spojil v nich melancholii básnické světelné vize malby s kritickým pohledem na některé problematické stránky životního prostředí dnešní technické civilizace. Maloval celoplošně prosklené stěny administrativních budov, kde v ruchu ulice člověk zcela ztrácí soukromí, nebo odlehlé kouty města, jimž dominují krabice odpadkových kontejnerů. Střet přírody a civilizace nacházel v těchto obrazech neobyčejně citlivé odzrcadlení. Sloužila tomu jemně barevně modulovaná, teskná šedˇ základní tonality obrazu, která jistě prozrazovala malířovu vůli dobrat se možných podob nového lyrismu problematické městské scenérie. Je jen málo malířů, kteří by dovedli spojit zdůvěrňující citovost malby s otevřeným kriticismem výběru motivů a jednoznačností jejich interpretace. Těmito obrazy se na několika výstavách Tomáš Tichý rychle zapojil do proudu mladé figurální malby v Čechách.
Nová tvorba nicméně musela odpovědět na zesilující malířův střet s konkrétní podobou dnešního životního prostředí. Vyžádalo si to vnitřní přestavbu obrazu i proměnu jeho barevné orchestrace. Emotivní idylismus jemné barevné vize musel ustoupit drsnější paletě, tak jak to vyžadovala nová koncepce prolínání rozvolněné obrazové vize s dramaticky se střetávajícími útržky reality. Včerejší ticho obrazů ustoupilo ruchu fantazijní exprese. V některých polohách obrazového programu se kritická práce s realitou umocňuje dramatem expresivní imaginace formy. Do obrazu, který nabývá nové, až chaotické složitosti výstavby, vstupuje syrovost střetu nesouměřitelných předmětných situací i jejich konfliktních citových ozvěn. Obraz se brání nadvládě melancholického lyrismu dokonce i záměrnou disonancí tvarů i barev. Nový komplex výrazových prostředků je příkladem, jak se v řádu kritické pravdy obrazu vyrovnat se složitostmi současného světa.
To všechno nás přesvědčuje o tom, že dnešní mladá figurální malba v Čechách může přinést mnoho podstatného do otevřené mezinárodní diskuse o aktuálnosti návratu ke klasické zobrazující malbě, která ostatně – jak to dokládá i angažovaná metafora obrazů Tomáše Tichého, nikdy nezmizela z horizontu světového výtvarného dění.
Jan Kříž
Ondřej Oliva (1982) absolvoval Akadamii výtvarných umění v Praze v roce 2010 v ateliéru známého sochaře a malíře Jaroslava Róny. Zúčastnil se několika mezinárodních sympozíí například I semana e sculptura del marmolve Španělsku či Mugla 2011 v Turecku kde také vystavoval. Ve svých sochách pracuje často s detailem a tvarem vznikajícím ze skládání a hromadění motivů, které nachazí především ve světě techniky, kultury, životního stylu, ale i na lidském těle. Například objekt Zakázané ovoce, jehož archetypální téma ztvárněné skrze klasický symbol nakousnutého jablka je narušován metodou skládání pravidelných geometrických prvků připomínající pekařské formičky, která může objekt od archetypu osvobozovat ve prospěch čistého tvaru. Ondřej se zúčastnil mnoha skupinových výstav a také ukázal své práce na několika výstavách autorských v letech 2009, 2011 a 2012. Od března tohoto roku je zastoupen ve sbírce Národní galerie v Praze.
„Ve svých pracích se snažím vytvářet vizuálně zajímavé objekty které jsou svým tvarem čitelné i pro běžného diváka. Je to také důvod proč hlavní část témat které vybírám a se kterými pracuji vychází z věcí z života kolem nás a každý si je tak může jednoduše vsadit do vlastních zkušeností a měřítek.“
