Člověk je tělo a mysl, opice a anděl. Člověk přichází od opic, ale směřuje k andělům. Zatímco opice je špinavá, chlupatá, zapáchá a beze studu vylučuje a kopuluje, anděl je bytost duchovní. Anděl je synem božím, ale také poslem, tedy tím, kdo po uplynulé cestě – poznání – přináší zprávu – slovo – od boha. Slovo je rozumem a rozum myslí. Mysl je tedy darem od boha.

Slovo jako první stvořilo světlo. Světlo nám umožnilo vidět. Vidět svět opic jako takový, jak jej vidí andělé. Světlo vše osvícené pokrylo nepropustnou membránou oddělující to, jak věci vypadají, od toho jaké jsou. Nejsou to oči, kdo vidí, ale mysl. Mysl rozdělila svět na svět a slovo svět. Oči jako okno do duše, mysl oddělily od těla. Viděné tělo se vydělilo z mysli a stalo se součástí viděného světa.

Na počátku slovo stvořilo světlo, světlo ale brzy začalo tvořit slova. Aby mohlo Já zůstat oddělené od těla i od světa, musí jim odolávat. Aby mohlo naléhajícímu odolávat, musí se stát naléhající slovem. Dělící membrána je propustná pouze jedním směrem. Myslící myšlené já, může jen pasivně přijímat. Viděný svět je mlhavou loukou mezi lesy z posedu osamělého lovce beze zbraně.

Člověk není opicí ani andělem, ale masem. Masem aktivovaným elektrickými vlnami rozkoše. Člověk ani svět nemá stálou esenci, ale mění se a zároveň přetrvává v čase. Jeho trvání i změna je vložená do hmoty. Hmota je pamětí. Pamět je jizvou.

Mysl je ideou těla, která z těla vytváří nutně objekt mysli. Emoce jsou analogové a slova digitální. Není důležitá hmota, ale soustředění se na hmotu. Vidíme za všechny slepé.

Dualita těla a mysli je dualitou ženy a muže. Ta je produktem společnosti, která je posedlá sexem. Dualita ženy a muže je dualitou přírody a civilizace. Ta je produktem hierarchického uspořádání a jednosměrné změny.

Svět byl stvořen slovem, ale společnost byla stvořena již před vynálezem jazyka. Lidský svět není klasifikací, ale kartografií. V kartografii nejsou průměry, ale průniky. V kartografii jsou tření, tlaky a doteky.

Michal Novotný