EASTERN CONNECTOR

V pořadí třináctá výstava pořádaná pražskou Prinz Prager Gallery představuje jako hosta slovenského umělce Viktora Freša. Kurátorem výstavy je Martin Dostál.

V čase rozšířené postprodukce představuje Viktor Frešo, slovenský umělec mladší střední generace, známý i z Prahy díky zdejšímu akademickému školení v ateliérech Vladimíra Skrepla a Michala Bielického, vzácnou výjimku. Ne že by vysoce zvládnutá postprodukce nebyla doménou jeho tvorby, je však založená na daleko širším kontextu strategií a významů, než bývá racionálně obvyklé. Základním tématem pohybu Viktora Freša na scéně umění je zkoumání jeho obecných etymologických a narativních vlastností, dohledávání jeho smyslu, auratičnosti a jiskřivě počátečních tvořivých substancí, teprve po té ho zajímá strategie vlastní tvorby. V tomto smyslu je Frešo svým způsobem romantický umělec. Vzhledem ke svému nepokojnému temperamentu a výlučnému performativnímu nadání vnímá svá umělecká vystoupení jako svého druhu eventy, jako gesta, které mají svůj vybraně estetický kánon a význam, jsou však v prvé řadě událostí, akcí, performancí. I pevně postavená výstava s precizně vycizelizovanými objekty je aktivní a proměnnou událostí, respektive pobídkou ji jako takovou vnímat. Výstava je svého druhu zastavením v určitém bodě tvořivé produkce. Odtud se logicky odvíjí mediální a „materiální“ rozptyl Frešových artefaktů, u nichž je začasto patrná mentální či potenciální motoričnost, případně zachycení bodu jistého dějového zlomu. Frešova díla se totiž svým způsobem dějí, mají svůj příběh, respektive s ním počítají. Cítíme, či si můžeme představovat to, co se dělo před vznikem a při vzniku díla, stejně tak ovšem se dějí události kolem artefaktů i po jejich vytvoření a vystavení. Se vším Frešo počítá, umění je součást hry života.

Je ovšem zajímavé, jak samotné Frešovy umělecké práce bývají navzdory jejich proměnlivé potencialitě přesně konstruované, vypointované a vtipné. Jestliže se v posledních letech vizuálně prosadil zejména objekty, vybavenými různými kolečky, čímž uvolňuje až hravou nonsensnost svého uměleckého výrazu a zároveň atakuje hranice konstruktivní a konceptuální práce, zcela suverénně pracuje i nadále v hájemství postprodukce. Ideálním příkladem budiž titulní práce pražské výstavy, kterou je úředně prezidentská fotografie Václava Havla se svatozáří. Víceméně mu zde opět jde o mnohovýznamovou performativnost. Odkazem k Havlovi prezentuje několikanásobnou osobní reakci jak na samotnou osobu svého času česko-slovenského státníka, tak i na společenské konotace s ním spojené, včetně jeho umělecké balzamizace. V této souvislosti nemohu neuvést, že v pražském Národním divadle je už velmi krátce po jeho úmrtí umístěna bronzová, poměrně nepovedená, busta tohoto dramatika a státníka v hájemství největších českých osobností. Za zmínku stojí určitě popiska pod Frešovou Havlovou fotografií, která nese označení „Prezident Československej socialistickej republiky“ a ovšem umělcův výrazný „podpis“. Lehká provokativnost je pak to, co zdobí moderní umělecký projev už přinejmenším od dob již zmíněného romantismu, a která je přirozená, příjemná, nutná a plodná i u Frešova vizuálního konání.