“Každý z nás ví, že je hmotnou bytostí, která je podřízena fyziologickým a fyzikálním zákonům, a že síla třeba všech našich citů dohromady se proti těmto zákonům nemůže postavit, může je nanejvýš nenávidět. Odvěká víra zamilovaných a básníků v sílu lásky, která je silnější než smrt, ono „finis vitae sed non amoris“, které nás pronásleduje už celé věky – je lež. Ale ta lež je jenom zbytečná, nikoli směšná. Být místo toho jen hodinami odměřujícími čas, hodinami střídavě rozbíjenými a znovu opravovanými, v jejich mechanismu – jakmile hodinář popostrčí ozubená kolečka – se spolu s nimi rozběhne i zoufalství a láska, vědět, že jsme jen pendlovkami utrpení, které je o to hlubší, čím komičtější se stává svým nesčetným opakováním? Opakovat lidskou existenci? Ano. Ale opakovat ji tak, jak opakuje opilec ohranou melodii, házeje do orchestrionu nové a nové měďáky? Ani na chvíli jsem nevěřil, že ten obrovský kolos, který stovkám lidí uchystal v sobě smrt, s nímž se celá má rasa desítky let marně pokoušela navázat aspoň nitku porozumění a který mě unáší jako zrnko písku, aniž o tom ví, dojme tragédie dvou lidí. Ale jeho činnost směřovala k nějakému cíli. Pravda, ani to jsem nevěděl určitě. Odejít však znamenalo definitivně přeškrtnout naději, snad mizivou, snad jen v naší představivosti existující, ale přece jen naději skrytou v budoucnosti.”

Stanislaw Lem: Solaris

 

Na dílech Emoke Vargové mne od prvního setkání zasáhl onen zvláštní pocit současného odcizení a lásky. Jakýsi dětský údiv, pohled na věci bez jejich služebnosti a účelu, kdy se i ve vidění věc stává onou zvláštní formou bez perspektivy. Jejich vytržení z módu užívání, který nás v každodenosti nutně vede k nedbalé slepotě. Jako když se na něco díváme tak dlouho, až se některé rysy vytratí, ale jiné jakoby se naopak prohloubily, vyrýsovaly a vlastně tak daly vyvstát jakési esenci předmětu. 

Tento zvláštně kontemplativní, meditativní, ale jemný přístup souvisí s jakousi strukturálně harmonickou geometrií, se splýváním, rozmazáváním a zplošťováním, natahováním, ale také rýhováním a vyplynutím. Jakoby by díla Emoke Vargové měly jakousi vnitřní gravitaci, často dokonce ohnisko, které je sama do sebe i jejich okolí jakoby natahuje, nasává, jakoby se toto vnitřní pnutí vždy v určitých bodech napínalo a v jiných uvolňovalo do rozvinuté formy. Proto je také vždy zásadním elementem povrch, plocha nebo spíše plášť, jemná a křehká slupka, která však dává vyvstát harmonické ideální struktuře. Ta je však skoro vždy na hranici viditelnosti, zastřená, a nezaostřitelná, oscilující mezi plochou a prostorem, s do šíře se rozplývající kompozicí. Volba všedních, domáckých, laciných a často stereotypně ženských, hospodinkovských materiálů společně s názvy děl vzbuzuje pocity intimity a bezpečí. Objekty i obrazy často vyvolávají asociace doteku a blízkosti.  Je to snad tento protiklad mezi konkrétností, banalitou a familiérností určitých předmětů a materiály, ale zároveň ona ideální obecnost struktur, která vyvolává jakési napětí až závrať, ono vytržení, které vede k tomu, že máme pocit jakobychom se setkávali s jaksi známými předměty, avšak z jiného světa. A také pocit jakési minulé budoucnosti. Onu futurističnost, ale zároveň omšelost. Snad setkání s archeologickými artefakty fragmentů neznámých technologií pohřbených pod nánosy prachu a písku na cizí planetě. A onen pocit objevení něčeho, čemu nerozumíme, ale čehož důležitost jaksi vnitřně chápeme, s jejíž logikou souzníme. 

Jakoby v dílech Emoke byla vždy nějaká touha po sdělení, a to nejen v tom, že často připomínají jakési vysílače, přijímače,  tabulky, nebo úložiště, ale právě jaksi obecně – touhu po komunikaci, po spojení a to nezávisle na konkrétním sdělení ani vůbec možnosti porozumění. 

 

Michal Novotný