Oskar Helcel / Lukáš Brdlík / Richard Janeček / Junsheng Zhou / Valentýna Janů / Yeoryia Aslanidou / Jonáš Verešpej / Fabiana Alexandra Mertová / Jan Maštera / Johana Novotná / María Elínardóttir 

Fotografie je obvykle chápána jako záznam reality. Jakoby zachycovala a následovala naši skutečnost. Podobným způsobem také výuka umění a fotografie, jakoby sledovala a napodobovala uměleckou praxi. Co když ale umění, nebo fotografie a vzdělání v jejím rámci neznamená dosáhnout nějakého konkrétního cíle. Co když fotografie a její studium je spíše pohybem uvnitř nejistého prostoru; napětím mezi aktuální a diváckou přítomností. V této perspektivě může fotografie být oním hledáním ztraceného času, který se ztrácí při studiu, stejně jako v rámci samotného fotografického procesu.

Přitom právě mizení, estetika prchavosti, nebo absence pevných vazeb a stabilní identity představují až překvapivě sdílené východisko studentů Katedry fotografie. Tradiční i aktuální témata a přístupy jsou podrobeny nejistému, možná perifernímu vidění. Obecně lze sledovat odklon od přímočarých, osobních či subjektivních poloh ke konstruktivním, či přímo objektovým východiskům. Právě objekt a jeho podmínky se stává vlastním tématem jednotlivých prací. Studenti Katedry zkoumají jeho estetické formy (Oskar Helcel), obrazotvornost (Lukáš Brdlík), vlastní hmotu (Richard Janeček) a materialitou (Junsheng Zhou), nebo funkčí a prostorové možnosti (Valentýna Janů) a snad nás i konfrontuje s mimolidskou perspektivou (Yeoryia Aslanidou). Tuto objektový postoj lze navíc vztáhnout i na lidské tělo (Jonáš Verešpej), nebo performance, ke které fotografie přistupuje jako mnohem více než pouhý záznam (Fabiana Alexandra Mertová). Perspektiva věcí a objektů také poukazuje k vlivu technologií a k jejich specifické časovosti (Jan Maštera) a může nás přivést až k fotografiím a formám využívaným na sociálních sítích (Johana Novotná). Také problém gendrové či národní identity lze chápat jako zvěcnění a objektivizaci naší individuality (María Elínardóttir). 

Přehled aktuálních děl studentů Katedry fotografie proto není pouze různorodým hledáním tvůrčích postupů a nosných témat, ale vykazuje celou řadu společných, nebo spíše zobecnitelných pozic. Můžeme sledovat využití formálně reduktivní postupů, stejně jako reaktualizaci konceptuální fotografie, které přibližují fotografickou praxi k objektovému paradigmatu v současném umění. Přitom si uchovají individuální a v jistém smyslu studentskou povahu i jednoznačný vztah k médiu fotografie. Jakoby zde fotografie byla, a přesto přechází do jiných forem a uniká. Jakoby se vážná témata i formální hranice, které fotografii svíraly, rozevřeli díky jemnějšímu vidění. 

Nejde navíc o problém fotografie jako objektu, ale otevírá se nám intimnější a obecnější vztah k věcem i objektům. Myslím, že takový přístup je možný pouze, když připustíme, že fotografie ani my sami objekty nepronikáme. Stále nám něco uniká. Přistupujeme k nim s jistým zpožděním, jako fotograf, ex post.

Václav Janoščík