Forsythia

Název výstavy se inspiruje v okrasné rostlině Forsythia intermedia, lidově nazývané „zlatý déšť“. Na jaře kvete mezi prvními a symbolizuje tak naději a nové počátky. Expozice představuje mladé talenty z Akademie výtvarných umění v Praze, a to především ty, kteří v HIDDEN Gallery ještě nevystavovali. Jméno zároveň odkazuje na mýtus o Danaé, s níž Zeus proměněn ve zlatý déšť zplodil hrdinu Persea, což je zase metafora toho, že život i studenti AVU si vždycky najdou svoji cestu. 

Ve filmu Contagion hraje Forsythia roli falešného léku propagovaného coby účinný prostředek proti smrtelnému viru MEV-1. Taktéž Arthur Schopenhauer věřil, že estetické zážitky mohou poskytnout dočasnou úlevu od utrpení způsobeného neustálým tlakem iracionální „vůle“ (Wille zum Leben), tedy že se umění stává anestetikem proti bolesti přízemního života bičovaného materiálními touhami, drásajícími pudy a hédonickým chtíčem po tělesných požitcích. Tento duchovní exil je ale vždy pouze dočasný, a my pak znovu procitáme „ve všedním parazitu, / jenž bídně provleče zase den v profánním hluku ulice“, jak to ve své básni Upír popsal dekadentní básník, Karel Hlaváček.

Zlatý déšť je též symbol slz, kdy umělci trpí pro svoji tvorbu, aby mohli „plakat zlato“. Motiv transmutace bolesti v krásu odkazuje na alchymistické stádium „nigredo“ neboli „černou fázi“, jež představuje smrt, dekonstrukci a rozklad. Je to symbolický začátek transformace, během kterého se materiály i duše očišťují od nečistot a ubírají se do temnoty pro obnovu, aby ve finále vytvořily kámen mudrců, prostřednictvím něhož lze vyrobit elixír života, který omlazuje, křísí mrtvé a daruje nesmrtelnost.

Keř Forsythie na jaře pučí a na podzim symbolicky umírá, aby se mohl další rok znovuzrodit v jednom nekonečném koloběhu genesis a finis, který Goethe metaforicky připodobnil k dešti a lidské psyché: „Duše člověka podobá se vodě: z nebe přichází, k nebi stoupá, a zase musí padnout k zemi, kroužíc věčně.“ Ať už tedy hledáme v umění schopenhauerovskou útěchu před existenciálním pesimismem, aristotelovský prostředek k vyjádření lidských emocí a zkušeností nebo ztvárnění metafyzických a estetických ideálů dle vzoru Immanuela Kanta, nová umělecká jména a díla se budou vždy znovu objevovat a směřovat své nezdolné šlahouny vzhůru k oblakům, snažíce se propojit zemi s nebesy. To vše v nikdy nepomíjející touze po dosažení „absolutního ducha“, kdy dospějeme k sebeurčení v sobě a pro sebe (An-und-für-sich).