František Svátek po absolvování průmyslové školy jaderné techniky v Praze v roce 1963, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích, kterou ukončil v roce 1968 a následně Akademii výtvarných umění v Praze (1968-1973), obor sochařství-restaurátorství. V roce 1974 odešel zprvu do Říma, exil však získává v Německu v roce 1975. V roce 1976 se jako stipendista Instituto Centrale del Restauro do Říma opět vrátil a podílel se na restaurování tamních fresek a mozaik. Po návratu do Německa se věnoval restaurování kamenných plastik. V letech 1981 a 1982 vyučoval sochařské techniky na Universitě v Kasselu. O dva roky později se přestěhoval do Itálie, aby posléze pedagogicky působil v Centro Europeo per la Conservazione del Patrimonio Architettonico v Benátkách. Od roku 1999 trvale žije v České republice poblíž Soběslavi.

 

Tvorba Františka Svátka je, jak se uvádí, vědomě či nevědomě dokonalou materializací zenového a taoistického myšlení. Zvonkohry rozhoupávané větrem, otáčivé lampy nebo rozličné zahradní vodní mobily a další kinetické trojrozměrné objekty mají svůj počátek na Dálném východě, především v Japonsku a Číně. Kinetické objekty Františka Svátka jsou vyjádřením harmonie mezi kulturou a naturou, lidským a božským, nebem a zemí. Je lhostejné, zda je jako médium použita voda či vzduch. Vyprázdnění naplňuje, ohnutí napřimuje. Těžké je základem lehkého, měkké vítězí nad tvrdým a nekonečná proměnlivost situací a věcí zaručuje rovnováhu našeho světa i našich životů. Harmonie a uměřenost je od nepaměti také jedním z atributů krásy.