Gabirela Těthalová – Apokatastasis

Výstava se koná v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty MU, Kotlářská 2, 611 37 Brno.

„Čas přítomný a čas minulý/ jsou snad oba přítomny v čase budoucím/ a čas budoucí je obsažen v čase minulém./ Jestliže všechen čas je věčně přítomný,/ žádný čas nelze vykoupit.“ Verše, kterými začíná T. S. Eliot sbírku Čtyři kvartety mohou být pochopeny jako vysvětlení stoického konceptu apokatastasis, tezi o všeobecném opakování. I když termín později převzala křesťanská teologie, má své kořeny v antické filosofii. Stoia pomocí pojmu konceptualizovala cyklické pojímání času, kdy tak označovala periodický návrat hvězd do jejich původní pozice. Jak poukázal Stephen Hawking, čas je vlak, který směřuje stále vpřed, to ale neznamená, že nemůže dojet do své počáteční stanice. V rámci dějin objevujeme opakující se vzorce, či anachronismy. Přesně na tento problém později narazil Arthur Schopenhauer v Transcendentním přemítání o zjevné záměrnosti osudu jednotlivce, když uvažoval o „šťastných náhodách“, které člověku život přináší. Schopenhauer poukazuje na to, že zdánlivě nekauzální, anachronické události jsou součástí vyšší harmonie. „‘Nahodilé‘ znamená setkání v čase bez kauzálního spojení. Neexistuje však nic absolutně nahodilého, nýbrž i to nejnáhodnější je jen nutné, vystupující tím nejvzdálenějším způsobem.“ Čas je tak tvořen mnoha synchronními vlákny, která se mohou vzájemně protínat a opakovat sama sebe.

Analogií filosofického konceptu apokatastasis může být Möbiova páska, jenž je objektem, který má jen jeden povrch a jednu hranu. Pokud bychom po jejím povrchu vedli linku, vrátíme se do bodu, ve kterém jsme začali, což můžeme opakovat do nekonečna. Gabriela Těthalová tento koncept zpracovává ve svém díle, který je nekonečným obrazem ve tvaru Möbiovy pásky. Povrch pásky je tak nekonečným plátnem, na kterém Těthalová pracuje s apropriacemi a re-apropriacemi, kódováním a strukturou dějin umění. Autorka tak díky svému matematickému vzdělání vstupuje na pole humanitních věd a uvažuje dějinách jako algoritmu, avšak nikoli ve smyslu alternativní historie.

Výstava Apokatastasis je tak prostředním článkem výstavního triptychu, na kterou navazuje výstava Fuga per canonem.